Mluvte o svých snech

Mluvte o svých snech

Před lety jsem se zapsal na kurz tvůrčího psaní. Moji kariéru spisovatele to nenakoplo, ale pamatuju si jednu věc. „Nikdy s nikým nemluvte o tom, co chcete psát, protože pak to nikdy nenapíšete.“ Nevím, jestli to fakt funguje. Já totiž napsal jen věci, které byly venku dřív, než jsem je s někým stihl probrat. Sny ale fungují přesně opačně. Sny nejsou přání, ale spíš majáky za kterýma je třeba jít.

Nebojte se mluvit o svých snech

Před lety jsem se zapsal na kurz tvůrčího psaní. Moji kariéru spisovatele to nenakoplo, ale pamatuju si jednu věc. „Nikdy s nikým nemluvte o tom, co chcete psát, protože pak to nikdy nenapíšete.“ Nevím, jestli to fakt funguje. Já totiž napsal jen věci, které byly venku dřív, než jsem je s někým stihl probrat. Sny ale fungují přesně opačně. Sny nejsou přání, ale spíš majáky za kterýma je třeba jít.

Zákon akce a reakce

Miluju přírodu a především hory (kdo mě sleduje na instagramu, tak to moc dobře ví). A Taiwan to jsou hory. Vidíte je prakticky odkudkoliv. A pohledy to jsou opravdu nádherné. Jen je pro cizince trochu těžké se na ně dostat. Proč, když jsou všude? Na ty nejlepší z nich totiž musíte získat povolení a spaní na horské boudě si většinou zarezervujete pouze v Čínštině. Přijel jsem na Taiwan po páté a zase na hory jen koukal a snil. Můj pokus přejet pohoří na skůtru ztroskotal kvůli zimě.

Jeden z Taiwanských kamarádů zatím sledoval můj instagram, který se plnil fotkami z jeho země. Každou druhou mi okomentoval. A tak jsem mu napsal, že až dorazíme do města, kde bydlí, mohl by nás někam vzít na nějakou horu. Měl jsem samozřejmě na mysli nějakou snadno dostupnou…ale to jsem mu zapomněl zdůraznit.

Keelung teapot mountain
Keelung

„Šlo by to 13-15.prosince?“ ozval se po pár dnech.

„Co máš na mysli?“

„No, jak si říkal, ať vás vezmu na nějakou horu. Tak jsem koukal a v těchhle dnech bych měl čas.“

Super, chce jet rovnou na víc dní. Během chvilky jsme domluvení.

„Jaké máš boty?“ „Máš spacák?“ „Co zimní bunda?“ Chodí mi pak každou chvíli otázky, které ještě zvyšují má očekávání.

Nutno podotknout, že jsem měl jen dvoje kecky, spacák do plus 14 stupňů a místo zimní bundy dvě mikiny.

„Nahoře bude mrznout, možná tam bude i sníh. Je to 3 a půl tisíce metrů nad mořem,“ varuje mě.

„Jestli víš o nějaké půjčovně zimních bund, tak mi dej vědět,“ odpovídám a myslím to samozřejmě jako vtip. Nepochopený, protože na Taiwanu skutečně existují půjčovny zimních bund. Stejně odmítám. Stejně tak i spacák za 400 juanů na noc. Řeknu vám ale tajemství – na Taiwanu se na horských chatách netopí ani v zimě 😉

 

Z vlaku přesedáme v Taičungu na bus. Teda, najít ten správný autobus není snadné ani s rodilým Taiwancem. Být sám, končím už tady. Po asi dvou hodinové cestě tmou dojedeme do největšího města v horách Puli. Jen se najíme a přespíme a ráno chytáme ten nejčasnější bus ještě dál do hor. Opět je celkem problém nastoupit na ten správný. Stoupáme do prudkých kopců a já se rozespalý kochám pohledy do probouzejících se údolí. Miluju Taiwan, zas a znova.

Vystoupíme v malé vesničce hned u policejní stanice. Do schránky je nutné hodit oznámení pro policii, že vstupujeme do hor. Nevím, co si o téhle horské byrokracii mám myslet. Hodně to všecko ztěžuje, ale pokud by se nám náhodou něco stalo, budou vědět, kde přibližně jsme. Kousek dál je škola, jaké to asi je, žít tady? Nevím proč, ale tady v Asii mi vždycky nepochopitelné, že někdo žije na venkově, byť sám z venkova pocházím a nikdy jsem si neztěžoval.

Hitchhiking in Taiwan
Stopování na Taiwanu

„Bude to sedm kiláků,“ upozorňuje mě kámoš a na batoh se mi snaží připevnit kus lepenky s nápisem ve znacích. „Kdyby náhodou někdo jel nahoru a vzal nás, tak nám to dost pomůže.“

Ve stínu je zima, na slunku zase teplo. Ale neremcám, protože výhledy jsou už tady nádherné. V půlce cesty nás bere auto, tři padesátníci mají stejnou cestu jako my a všimli si cedule na mých zádech. Po asi minutě se auto znatelně zpomalí a stoupáme serpentýnama do kopce.

Kráčíme po úzkých pěšinkách a dáváme si bacha, abychom neudělali krok vedle a neskončili na dně srázu. Kdesi před námi se ozve zvuk motorek. Cože, to si děláš prču, tady motorky, koulím oči na kámoše. Zvuky se blíží, a tak na nejširším místě radši počkáme. Rychle zapínám foťák, protože tohle musím natočit. Tři domorodci na mě vrhnou nechápavé pohledy. Jak zjišťuju vzápětí, tuhle cestu urazí během dne klidně i několikrát, když vozí zásoby na horskou boudu. A ty srázy budou taky po cestě ještě mnohem strašidelnější.

View this post on Instagram

Jsem teď v jednom kole.,A když už vezmu foťák ven, je taková kosa, že stejně nefotím. Nemám teď moc přístup na net, ale aspoň budu léčit závislost na instagramu 😄 a makat in the meantime třeba na videích…anebo na tom, abych konečně dodělal školu a mohl zase trajdat po…teda začít dělat nějakou kreativní práci. #bpintaiwan #horyapriroda ↟ ↟ ↟ ↟ .#fotkukazdejden . ➳ ➳➳ ➳ ➳ ➳ ➳ ➳➳ ➳ ➳ ➳ #openmyworld #welivetoexplore #roamtheplanet #wanderfolk #stayandwander #rsa_outdoors #rsa_fog #folkscenery #folkgreen ➳ ➳➳ ➳ ➳ ➳ #thailand #travelphotography #project365 #passionpassport #dscvr_mist #allaboutadventures #worlderlust #igerscz #liveauthentic #traveldeeper #fog_lovers_japan #wildculturecz #lr_moments #dnescestujem #livefolk #dscvr_mood #igraczech #nas_svet

A post shared by ᗰIᗪOᖇI czech republic (@midoriczech) on

Na boudu dorazíme odpoledne po třetí. Tou dobou už je vše kolem zahalené v mlze. Postupně přichází další a další lidé a místo se zaplňuje. Pěkně přituhuje. Na chatě se netopí, takže se snažím zahřát alespoň pohybem. Ten spacák do plus čtrnácti asi nebude dobrej nápad, ale šetřit se musí. Jdem spát hned po setmění. Ráno bude potřeba vstát hodně brzo, abychom byli na východ slunce na vršku hory Qilai. To však neznamená, že usnu. Třesu se a nejradši bych se nasoukal ke kámošovi do spacáku. Podle toho, jak kontroluju mobil, tak se mi nakonec podaří usnout asi na dvě hodiny. Ráno je ale stejně vysvobozením. Kámoš měl mít snídani, tak na ni trpělivě čeká. Ale jak se dozvídáme později, tak kuchař minulou noc „trochu“ popíjel a ráno to zkrátka nedal.

Konečně vyrážíme. Kámoš nechápe, že nechci čelovku. On trošku nestíhá, prý mi zapomněl říct, že má lehkou arytmii a nějak mu buší srdce. Já si dávám redbull, kterého se potřebuju zbavit, a jsme si kvit. Srdce mi v téhle nadmořské výšce buší tak, že si připadám jak na extázi (na který jsem nikdy nebyl teda, ale dost jsem o tom slyšel).

A pak se pomalu noc mění v den a před našima očima se odehrává jedno z nejmagičtějších přírodních představení, co jsem kdy viděl. Asi nemá cenu to přehnaně popisovat, fotky budou stačit.

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: