Proč se bát buddhistů? – na návštěvě v japonské sektě

Proč se bát buddhistů? – na návštěvě v japonské sektě

Samotného mě překvapuje, že se ani nezeptám, kam vlastně jdeme. Japonsko je přece bezpečná zem a navíc, kdyby mě tyhle 3 babči chtěly provádět něco zlého, tak bych je snad dokázal přeprat. Vůbec mi ale nedochází, do jaké věci se to zaplétám a že Murakamiho román 1Q84 je skutečnější, než se na první pohled může zdát.

Na univerzitě jsem shodou okolností vyslechl několikahodinovou přednášku, která se věnovala novým náboženským hnutím v Asii. U nás bychom řekli spíš sektám. Bylo to ohromně zajímavé téma a přednášející profesor ze Skotska říkal, že v Japonsku se s nimi setkáme na každém kroku. Přemítal jsem v hlavě, ale nevybavoval jsem si, že bych na nějakou při své první návštěvě sám narazil. Když o tom ale nic nevíte, tak je jasné, že si toho nevšimnete. Teď se mi však naskytla příležitost vidět nejen zvenčí jejich chrám, ale také se na vlastní oči přesvědčit, jak taková buddhistická sekta funguje.

Tři kouzelné babičky

To si takhle sedím uprostřed Tokia na místě, které Japonci nazvali park XY, já mu spíš říkám náměstíčko XY. Scházela se tam zajímavá sebranka, dalo se tam asi i přespat zadarmo, jak jsem koukal. Jeden ze spáčů měl dokonce kufr, který na tom byl hůř než ten můj a chybělo mu jedno kolo, takže dotyčný, když se probudil, dřel s ním o zem. Turista, kterého okradli v opravně kufrů o poslední peníze a nezbylo mu tak na zpáteční letenku? Večer se tam skupinka cizinců opíjela a dováděla a já tam seděl a říkal si proč, proč někdo jede do Tokia, aby se tam opil a dělal bordel na Náměstíčku? Vedle mě na potrubí si přisedla skupinka podroušených japonských mladíků a začali se bavit o tom, jak je těžké dostat holku do postele. Jeden ale poznamenal, že některý holky mají sex rády víc než kluci a jen si hrají na nedostupné. Zajímavá debata 🙂

A jelikož v Japonsku je přežvykování snídaně za chůze trochu neslušné, tak jsem na Náměstíčko vyrazil na druhý den hned zrána, abych tam pojedl majonézovo-tuňákové suši ze supermarketu za přibližně čtyřicet korun. Tak dobré, že u nás byste za něj dali půlku kapesného. Večer mívají v supermarketech slevy, takže by se dalo sehnat snad i za dvacku, ale co nadělám, když v kapsl-hotelu není lednička.

buddhist statues
„Dobrý den, mladíku…“

No a tak si tam tak vychutnávám svou snídani a přemýšlím, kam bych mohl jet na výlet, protože vůbec nevím, co by bylo v Tokiu záhodno vidět. Když v tom zalsechnu: „konničiwa“.  Zvednu hlavu, abych si ověřil, že je to skutečně určeno mých uším a slušně odpovím. Tři strašně milé babičky se mě japonsky vyptávají, odkud jsem, atd. Tohle mě strašně fascinuje a baví, když za vámi někdo přijde a s úplnou samozřejmostí na vás začne mluvit japonsky. A na jeho tváři nenajdete sebemenší znamení nějakého údivu, že mu bez problému rozumíte. Občas vám pak japonštinu pochválí, ale já si víc vážím situací, kdy vás nepochválí, protože mi to přijde, jakože umím už celkem dost dobře,a tak je zbytečné mě chválit. (pozn.red: Jasně, že jen mahruje a japonsky mluví úprně brbě). Opačný extrém je, když někomu řeknete, ať na vás klidně mluví japonsky a on furt nezlomně pokračuje svojí lámanou angličtinou, které ani za boha nemůžete porozumět.

Babičky mi po chvíli nabídnou, že jestli nechci jít s nima, že si tam prý můžu vyzkoušet jukatu (taková letní verze kimona) a to jsem prý ještě určitě nedělal. Tak je trochu přibrzdím, že už jo, ale že stejně nemám žádný plán zatím, tak se zajdu mrknout. Samotného mě překvapuje, že se ani nezeptám, kam vlastně kráčíme, ale Japonsko je bezpečná zem a věřím si, že kdyby mě tyhle 3 babči chtěly provést něco zlého, tak bych se jim snad dokázal ubránit. Prý zrovna dneska mají nějakou mezinárodní sešlost, kde budou i ostatní cizinci, tak si říkám, že super, že aspoň někoho poznám. Tak nějak mě cestou napadne, že ty milé paní budou z nějakého „nového náboženského hnutí“. Ale buddhisté přece nejsou zlí 🙂

A tak mě vedou uličkami a já koukám okolo sebe a snažím se si cestu zapamatovat, kdybych náhodou musel jít zpátky sám. Kdybych všechno suši nesnědl k snídani, značil bych si cestu, ale stejně by to nejspíš sezobaly místní obří vrány, takže je to jedno.

Buddhistická sekta

Má prvotní domněnka se potvrdila a dorazili jsme do chrámu, kde cik-cak posedávají lidé a odříkávají lotosovou sútru. Obrázek jak vystřižený z přednášky onoho profesora. Dost možná byl v průběhu výzkumu na stejném místě, ale mnohem spíš jsou si všechny jejich chrámy podobné jako Buddha Buddhovi.

Podívám se dokonce do útrob chrámu, když mě vyvezou do 6.tého patra na focení v jukatě. Mají se mnou trochu problém, protože se jim nevlezu do pozadí, ale nakonec to vyřešíme tak, že si zkrátka sednu. Fotka prý bude za 3 týdny. Dobrá finta jak zajistit, abych znova přišel, ale to v mém případě nepřipadá v úvahu. Každopádně to jsou všechno milí lidé, provádějí mě chrámem, popovídám si s mladým mnichem, který je překvapen, že jsem o lotosové sůtře slyšel a strašně by ho zajímala ona přednáška o nových náboženstvích. Všem se snažím vysvětlit, že jsem podle všeobecných škatulek ateista, ale věřím v Něco. Chtějí to popsat, tak se snažím, ale tohle se těžko vysvětluje i v rodném jazyce, natož v Japonštině.

Lotosová sůtra je klíče ke štěstí

Oni mi zase odtajňují, že lotosová sútra je klíč ke všemu. Nemají žádné bohy, ale místo toho mají tuhle říkanku, která funguje úplně přesně jako bůh. Snažím se zeptat na to, proč, proč je tak mocná, až vypadá jako magie, protože u nás, když řeknete zaklínadlo, tak je to prostě magie. No ale na tohle ještě můj level japonštiny moc nestačí, takže to moc nechápou. Každopádně, když prý budu každý den sůtru odříkávat, tak se dostanu v Japonsku na školu, protože když budeš sůtru odříkávat, tak se ti splní každé přání. Následující noci, když nemůžu usnout, zkusím to. Odříkávám začátek, co si pamatuju „ná-má-ho-ren-ge-kjú“ ale dočkám se jen mručení Korejce, co spí na palandě pode mnou. Sakra, vždyť ta sůtra nemá sílu ani na to, aby mě uspala, jak by mi teda mohla pomoci ke studiu v Japonsku?

Musím ale přiznat, že když to dohromady recituje 30 lidí, tak to má určitou hypnotickou sílu. Od setkání cizinců jsem si ale sliboval víc. V podstatě si nás jen zavolali na pódium a tam jsme řekli, odkud jsme a co je typické u nás v létě. Ind řekl karé, já pivo a Vietnamec adidas. Ind chudák neuměl skoro japonsky, ale udělali z něj tady celebritu a vyšlo s ním interview v sektních novinách. To bych chtěl taky ale podmínkou je, že vstoupíš do sekty a konvertuješ k jejich odnoži buddhismu. Já osobně teda nemám z čeho konvertovat, ale stejně se mi jakékoliv vstupování do takovýchto organizací příčí. A to i přes to, že bych prý mohl v Čechách založit pobočku a být šéfem tohohle hnutí pro naši zem. Kdyby mi radši nabídli, že mi zajistí to studium tady anebo vízum na rok. No, dostanu aspoň zmrzlinu a ve střelbě na cíl vyhraju nějakou sběratelskou figurku postavičky z anime. Chlápek, co se vrátil na pár dní z Afghánistánu, kde učí tamější obyvatele pěstovat rýži, se směje, že prý jsem „terorrist“, protože umím zacházet se zbraní.

Jiný chlapík mi zase s radostí malého dítěte popisuje, jak jedl živou chobotnici a přitom smýkala chapadly v jeho dutině ústní. Bizarní slyšet tohle od buddhisty. Přeji tomu pánovi, aby se v příštím životě reinkarnoval právě do takové chobotnice a nějaký vůl ho pomalu přežvykoval.

Nabídka, kterou je nutné odmítnout

Zajímavá situace nastává, když se mě jedna z těch tří babiček, která se mi celou dobu věnovala, zeptá: „iššo ni jarimasenka?“ Doslova přeloženo: „Nebudeme to dělat spolu?“ což si vyložím jako, jestli si ještě nezarecitujeme poému o lotosu. Tak opáčím, že není problém. Její syn mi ale vysvětluje, že se ptá, jestli se nestanu členem. Dávají mi čas na rozmyšlenou, k němuž dostanu aj zelenou zmrzlinu. Vědí, jak na mě, ale já jsem připraven, že je odmítnu, ať mi dají zeleného cokoliv.

Paní vypráví o tom, proč před 40 lety začala. Její syn měl nemocné srdce a doktoři řekli, že nemá šance na uzdravení. A tak celá rodina začala odříkávat sůtru, načež se syn skutečně uzdravil. Pokud je to skutečně tak, tak asi není divu, že skutečně věří. Já ale stejně přemýšlím, jak se vykecám, i když bych s pomocí sútry mohl jednoduše ovládnout svět. Ale je to přece jen velmi závažné rozhodnutí a budu o něm muset přemýšlet. Japonci znají své zbraně a tak je jim jasné, že to znamená NE. Paní mi vysvětluje, že někdy bychom o věcech neměli moc přemýšlet a prostě je udělat, načež mi podá pero. Paradoxně se mi největšího pochopení dostává od mladého mnicha.

buddhistická sekta
Nechtěli mě pustit

A tak mě paní vyprovodí, půjčí mi nejprve deštník a pak igelitku. V sektě jsem strávil celé odpoledne, cca 5 hodin. Mám prý přijít zase, jinak budou smutní. Kdybych se býval stal členem, mohl jsem s nimi příští týden jet zadarmo do základny na úpatí hory Fudži, ale takhle smůla. Dostávám taky varování, že tohle je jediná pravá sekta, všechny ostatní jsou špatné a jde jim většinou jen o peníze. Prý jsou dokonce případy, kdy tam někoho nalákají a pak ho zavřou a nutí násilím, aby ses stal členem. Hm, to je dobré vědět, od teď už s žádným Japoncem nikam nejdu.

Vrátím se do své kapsle číslo 666 v hotelu. Obléknu si hotelový úbor a zajdu do onsenu, který je v ceně. Jo, byla to zajímavá zkušenost a jsem zvědavý, co tady ještě všechno zažiju, ale

2 Replies to “Proč se bát buddhistů? – na návštěvě v japonské sektě”

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: