Cestovatelský deník z Japonska

Cestovatelský deník z Japonska

Deník je rubrika, kde naleznete kratičké zprávy, o každodenních událostech, o nichž nemá cenu (anebo to nestíhám) rovnou psát rozsáhlý článek. Krátké výlety, zajímavá setkání. Zkrátka krok za krokem má cesta.

7.6.2015

Kouzlo noční Nahy

Stojím na mostě, vysoko nad místem, kde řeka splývá v moře. Dnes jsem jedné místní holce řekl, že to tu není moc zajímavé. Naha je nevýrazný město. Bílá uniformní jednota, město který vysterelizovali a vysáli jeho jedinečnost. Zároveň to ale vytváří jistou charakteristickou atmosféru. Není to pěkné město, ale všude můžeš krásu najít. Já ji našel v tom poklidu. Je to velkoměsto, avšak klidné skoro jak vesnička. Jezdí tu sice hodně aut, ale neslyším troubení, houkání sanitky, hlasitý řev.

A na nebi na horizontu plují mraky, takže to teď vypadá jako by za městem vyrůstaly obrovské ostře řezané vrcholky temně modrých hor. Iluze vytvořená speciálně pro mě. Kdyby tam ty hory zůstaly i ráno, zůstanu také. Tak důležité pro mě jsou.

8.6.2015

Tohle je mé poslední Japonsko.

Jistěže ne úplně poslední, jen mě sem teď nějakou dobu asi jen tak na dovolenou nepustí. Už teď to bylo „těžké“, ale to jsem věděl. Po čtvrté během dvou let. Dohromady tu strávím 10 měsíců. Kdo by to byl řekl, já určitě ne. Vzpomínám, jak jsem Watanabe-senseiovi při prvním setkání řekl, že bych si chtěl v Japonsku zkusit žít. V hlavě jsem tehdy neměl nic neuskutečnitelného. Alespoň dva měsíce.

Jaké to bude tentokrát? Mám pocit, že nejlepší vůbec. Taiwan mě naučil užívat si cestování ještě mnohem víc. Škoda jen, že jsem přišel o kupu peněz za propadlou letenku, které by se určitě hodily. Nedá se nic dělat, i bez nich to půjde 🙂

Sedím na lodi a přede mnou je ostrov Zamami. Těším se, jak nikdy. To, že jsem ty ostrovy včera viděl z letadla, bylo jako trailer. A natěšilo mě to pořádně. Budu mít ten nadhled pořád v paměti, až to tam budu prozkoumávat.

9.6.2015

Co takhle ostrov oběhnout?

Jsem tu teprve první den, ale už plánuju, co by šlo dělat. Krom toho, že samozřejmě musím celý ostrov prozkoumat křížem krážem. Možná by ho šlo oběhnout dokola, silnice tudy vede. Napadlo mě to vlastně už při pohledu z letadla. Stejně jako přeplavat z ostrova na ostrov, což je ale zakázané a všichni mě varují, že nebezpečné. Dám si alespoň ten běh. Ostrov bude mít dokola tak 15-20 km, to není moc. Ale v tom vedru to bude zabijárna.

10.6.2015

Netušil jsem, že na nebi zůstalo tolik hvězd.

V posledním období jsem měl několikrát možnost pozorovat skutečně nádhernou hvězdnou oblohu, ale noční nebe tady na ostrově Zamami se jen těžko dá popsat slovy. Už chápu, proč existuje tolik souhvězdí. A Polárka? Tady není jedna, je jich na desítky. Těch pár domků a automatů na pití neprodukuje skoro žádné světelné znečištění a okolo na míle daleko je jen oceán. Na chvíli mě zamrzelo, že můj mobil tu krásu nevyfotí, ale noční nebe na fotce, k čemu. Noční nebe je od toho, aby člověk vyšel ven a zvedl hlavu. A na tohle tady se skutečně nemůžu vynadívat, uhranulo mě.

11.6.2015

Měli přijet čtyři Číňani, mí první hosté. Namísto toho se z nich vyklubala Taiwanská rodina. Nevím, proč, ale Taiwanci mi fakt přijdou nejmilejší na světě. Chlapík viděl, že pracujeme, tak nám koupil pivo. Pak z něj vypadlo, že je taky wwoof hostitel, takže náhoda, jak blázen. Vyměnili jsme kontakt a příště se tam možná zastavím. Pro jistotu jsem se s ním vyfotil, abych mu pak mohl ukázat fotku

12.6.2015

Původní plán byl, že tu zůstanu 10 dnů, možná dva týdny. Jenže, jako obvykle…Zkrátka, tohle místo mi přijde úžasné. Je to asi nejhezčí místo, kde jsem pracoval. Je to exotický ráj. Volna je dost, takže můžu každý den šnorchlovat v moři anebo prozkoumávat okolí. Paní navíc očividně potřebuje pomoc a Aiko, holka co tu je už skoro rok, odjíždí. V jednom by to určitě nešlo a tak cítím povinnost pomoct. Naopak, vůbec mi to nevadí. Nezbyde mi sice moc času na Kjúšu, ale pochybuju, že najdu lepší místo, než je tohle.

13.6.2015

Penzion se začíná plnit. Dneska přijela větší skupina, asi 12 lidí. Přijde mi, že se moc nechtějí bavit, ale taky je to dost možná mnou a vysílám špatné signály. Navíc mám pocit, že musím neustále dokazovat, že opravdu japonsky umím, i když mě paní domácí vždycky představí s tím, že japonština fakt v pohodě. Chápu, bude to dobrý trénink v tom, jak se umět prodat.

Taky přijel sympatický děda, který je z Utsunomiye, dokonce chodí na tamější univerzitu a aby toho nebylo málo, už potkal někoho od nás. Svět je malý.

14.6.2015

Pracovat v Japonsku na místě jako je tohle, byl můj sen. Člověk tu potká spoustu různorodých zajímavých lidí, pořád se mění a tak se dají probírat různá témata. Navíc s hosty se musím snažit mluvit zdvořile, což je sice zatím kostrbaté, ale jen mi to prospěje. Taky si užiju spoustu komplimentů na to, jak umím japonsky a jíst hůlkama…

Dneska jsem dvě holky učil šnorchlovat, dokonce jsme měli štěstí a viděli jsme dvě mořské želvy. Sport je fakt ideální team building, takže mi pak večer koupily pivo a hodně jsem s nima pokecal.

Když šly spát, přisedl si ke mě mladší týpek a začal si tak pro sebe povídat. Tak jsme se zakecali, za chvíli už nalil saké. A pak se vrátili dva podroušení Osačani. „Tome, kdes byl, jsme tě hledali? Jáj vy pijete, máte ještě?“ A i když mi Ósacký dialekt normálně problém moc nedělá, tak tohle byl jinej level.

おっちゃん: トム彼女おらんか?

俺: 三人おるよ

おっちゃん: これしてあかんで。トム!

俺: 分かっとるんやけど。

おっちゃん: アカン!

おっちゃん2: 俺もトムの顔やったら絶対やるやん!

16.6.2015

Pomocnice Aiko odjela a já tu zůstal sám s paní majitelkou Miyuki. V hotelu ale člověk není nikdy sám a dokonce mi bylo dovoleno večeřet s hosty.

Čtyřicetitříletý chlápek z Ósaky nám líčil, jak lítá s Peachem (moje aerolinky) na Okinawu a zamiloval se tam do letušky, která kdysi byla miss Okinawa, jak potom zjistitl, když si vygooglovat její jméno. A teď jí píše na facebooku a ona neodpovídá. Dvě tety se smáli, že je to přece jasné, že neodpoví cizímu člověku. A že jí to musí říct, ale že ho odmítne, protože takových nabídek dostává spoustu a on se jí teda musí zeptat 3x. Připadal jsem si jak na střední. Pak přišla pointa, že té holce je asi kolem 25 let.

Jedna z tet je Okinawanka a tak mi vysvětlila, jaktože Okinawštině rozumí ale neumí mluvit. Ve škole totiž měli přísně zakázáno mluvit jinak, než japonsky. A tak Japonci Okinawštinu vlastně vyhubili 🙁 Taky jsme se dostali k americkým vojákům. Problém je v tom, že spoustu přestupků a zločinů páchají právě oni, ale nejsou zde souzeni, Amerika si je stáhne do USA.

25.6.2015

Zase nadešlo období, kdy musím najít novou farmu. Vlastně nemusím, paní domácí mi několikrát sama od sebe sdělila, že mohu zůstat tady. Což o to, místo to je dobré. Jenže má cestovatelská duše tu objevila, co mohla, a už se zase chce pohnout někam dál.

Kjúšú padlo. Lodí to tam stojí 3000, ale trvá to jeden den, takže by mi tam pak zbylo nějakých 10 dnů. A pak platit milion za přesun do Gifu. A tak jsem si vybral Nagano, prefekturu, ve které je nejvíc hostitelů – 46, což je skoro stejně jako v celém Taiwanu. Vybral jsem si rychle, dvě místa vysoko v horách, hotely, žádné farmaření (i když to mi nikterak nevadí, ale pro mou japonštinu je přece jen lepší, když si mohu povídat s hosty). Cesta je tam zase komplikovaná a budu tam moct zůstat jen necelé dva týdny. Bude to stát cca o 1000 korun navíc, než by stálo jet přímo do Gifu, ale za to dobrodružství to rozhodně stojí. Teď jen překonat japonský systém rezervování autobusu.

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: