První couchsurfing a pak vzhůru do hor (Taiwan 3.část)

První couchsurfing a pak vzhůru do hor (Taiwan 3.část)

To, co se odehrálo do teď, byla jen přípravka. Pohyboval jsem se v místech, kde stačilo vzít telefon a zavolat kamarádům, kteří by pro mě přijeli snad i o půlnoci. Úvodní zkušební jízdou jsem prošel jen těsně s hodnocením: „Dostatečně!“ a mohl jsem se vydat do míst dosud neprozkoumaných, tedy alespoň ne mnou.

Surfovat na gauči?

Pro ty, co by třeba ještě neslyšeli o couchsurfingu, jedná se o jednu z nejlepších věcí, co kdy vznikla v kyberprostoru, jak někdo sám na oficiální stránce trefně poznamenal. Ve zkratce, ze seznamu lidí si vyberete někoho sympatického a zeptáte se ho, zdali by vás u sebe nenechal přespat. Pokud souhlasí, nejenže ušetříte za spaní v hostelu, ale můžete se možná těšit na neobvyklé zážitky, možná budete mít šanci vidět cizí zemi z lokální perspektivy anebo si naopak vyslechnout zkušenosti cizinců, kteří tam dlouhodobě žijí.

Není to samozřejmě vhodné pro všechny. Někdo se může cítit nepohodlně či dokonce v nebezpečí a bohužel občas si někteří lidé pletou couchsurfing s erotickou seznamkou. Od toho ale na stránce funguje systém referencí. Pokud u někoho přespíte, zanecháte mu pak na jeho profilu hodnocení a komentář. Je jasné, že někdo s několika negativními komentáři už si jen těžko na stránce škrtne. Tudíž šance, že narazíte na nějakého či nějakou nestydu, by měly být malé. Pro inspiraci koukněte, co se skrýtáv pod hashtagem couchsurfing na instagramu.

Je tam také spousta lidí, kteří ještě žádné hodnocení nemají. Potom už je na každém, zdali to s nimi riskne anebo radši ne. Pokud ale žádnou referenci nemáte, rozhodně se vám gauč na přespání bude shánět o něco hůře. Já měl štěstí, že jsem se v Tokiu kdysi zúčastnil výšlapu na nějakou horu a kromě toho, že to bylo super, jsme si pak s ostatními účastníky vyměnili reference.

Sám v cizím bytě

Taiwan je rozhodně ideální destinace, kde s couchsurfingem začít. Zkrátka proto, že lidé tu jsou velmi pohostinní a milují cizince. Já si pro svůj první pobyt vybral Kevina, který už měl pomalu sto pozitivních referencí. Navíc mě zaujalo, že nehostil u sebe doma, ale v malířském ateliéru. Malovat na stará kolena obrazy je můj sen, tudíž jsem usoudil, že s takovým člověkem si budu mít o čem povídat a vyhneme se případnému trapnému mlčení. (Tady pohled někoho jiného)

couchsurfing taiwan
První „couch“ surf

Kevin mě vyzvedl před samoobsluhou asi v 11 v noci, za což jsem se mu samozřejmě velmi omlouval. Pak jsme si asi hodinu povídali, některé jeho obrazy byly vskutku působivé, ale mé komplimenty, že by měl uspořádat výstavu, s úsměvem odmítal. Dost se zajímal o mojí cestu a dokonce mi poradil nejlepší cestu, kudy se do hor dostat a vytiskl mi mapu. Bylo mi celkem líto, že jsem s ním nemohl strávit víc času, jelikož následujícího rána jsem už zase seděl v sedle a přesunoval se konečně do hor.

couchsurfing host
Kevin v akci

Škodovka v nejzapadlejším koutě Taiwanu

Prefektura Nantó je jediná, která nemá moře. Nachází se totiž uprostřed ostrova, kde jsou podle mapy skoro jenom hory, podle samotných Taiwanců je to zkrátka venkov. Mě překvapilo, že se tam nachází několik celkem „velkých“ měst a dokonce i dálnice. Největší překvapení byl ale autorizovaný autoservis vozů škoda.

škoda Taiwan
škoda na Taiwanu

Dalším milým překvapením pak byly masážní salony, které se nezřídka kolem cest objevovaly a cyklista s namoženými svaly tam mohl najít odbornou pomoc. Další z důvodů, proč je Taiwan možné označit za cyklistický ráj.

massage Taiwan
jenom masáže anebo i něco víc?

Odpadky kam se podíváš

Nemilým překvapením pro mě byl roj včel, kterým jsem naštěstí bez újmy projel a potom množství odpadků podél cest. Jakoby si místní řekli: „Sem stejně nikdo nejezdí,“ a mrskli odpadky z okýnka. Obzvlášť v kontrastu s nádhernými majestátními horami to působilo jako pěst na oko. Taiwan má rozhodně, co se recyklace a čistoty obecně, ještě hodně, co dohánět, byť při návštěvě hlavního města Taipei takový dojem mít nebudete.

Skupina podporovatelů

Slzy dojetí jsem měl při zjištění, že můj wwoof hostitel Erik, kamarád Joseph a pár dalších čtyřicátníků, které jsem zmiňoval v minulém díle, vytvořili pro mě na LINE speciální skupinu. Celkem jich tam bylo pět, jeden byl tajemný a nikdy nereagoval. Ostatní pomáhali a podporovali, jak to šlo.

cyklo Taiwan selfie
Mým úkolem bylo jim občas poslat fotku a souřadnice, kde se nacházím

„Kdykoliv budeš mít problém, prostě tam napiš a jeď, my to zatím vyřešíme,“ dal mi Erik instrukce ohledně oné skupiny.

A tak jsem to vyzkoušel hned při cestě do Nantó. Dojet až na farmu, kde jsem měl od pátku wwoofovat, prý bylo nemožné a bylo nutné někde před finálním výstupem přespat. Podle mapy to vypadalo, že tam žádný hostel nenajdu. Couchsurfing také nepomáhal. Našel jsem sice jednoho hostitele, ale ten chtěl, abych zůstal dva dny a účastnil se nějakých rodinných oslav, což by sice mohlo být zajímavé, ale můj nabitý program mi to bohužel nedovoloval.

A tak jsem jel kamsi do neznáma, a když jsem se později připojil na internet, zjistil jsem, že mí přátelé mi našli hostel za přijatelnou cenu 500 yuanů (cca 400 Kč), což se blíží horní hranici toho, co jsem ochotný za ubytování zaplatit.

hostel Jiji

Bylo to v malebném městečku Jiji. Majitelé krásného hostelu uměli trošičku anglicky, což občas vedlo k zajímavým situacím. Pán se mě třeba zkoušel zeptat, jak se jmenuju, a když jsem to konečně pochopil, řekl jsem: „Ááá, Tom.“ Načež pán řekl: „Nice to meet you Átom.“ A podobných menších nedorozumění jsme měli víc. „Is there any toilette?“ „What is enytojlet?“ apod. Ale když to nešlo slovy, vystačili jsme si s úsměvy.

hostel jiji

Hostel to byl jeden z těch hezčích, které jsem navštívil, ale byl naprosto prázdný. Bylo zvláštní mít pro sebe celou dormitory room, kde se jinak vtěsná třeba 8 lidí. Kromě mě tam byla ubytována už jen jedna dívka, která shodou okolností cestovala po zdejším kraji a hledala zajímavé příběhy organických farmářů pro televizní pořad. Práce, že bych snad nemohl pro sebe najít snovější. Hostitelé navíc pozvali ještě místního novináře, kterého zavolali vždycky, když sem zabloudil nějaký cizinec, což se během posledního roku stalo všehovšudy potřetí.

konečně jsem se dočkal a někdo se mnou udělal rozhovor!
konečně jsem se dočkal a někdo se mnou udělal rozhovor!

Pán uměl anglicky hodně dobře a staral se o místní plátek. Dělal to jen tak pro radost a bylo to znát, novinařinou by se neuživil. Nezeptal se mě skoro na nic, tak jsem mu svůj příběh musel podsouvat sám. Až mi nakonec později napsal, že jestli prý nechci o své cestě něco napsat sám. Zážitku mám na rozdávání, takže možná si odbydu svůj debut v čínsky psaných novinách.

„Jo ty jedeš tam? Tak to nebude lehký.“

Jelikož první den jsem nic moc neprozkoumal, rozhodl jsem se, že si ráno před cestou městečko trošku projdu. Bylo to rozhodně dobré rozhodnutí. V průběhu procházky mi přišla sms od mého kamaráda Sparka, který celý následující wwoof domlouval.

„Tome, moc se omlouvám, ale farmář říká, že prý máme přijet až v neděli, že dneska stejně prší a není tam práce. Promiň. Kde vůbec jsi?“

Jiji village Taiwan
přesně v okamžik, kdy jsem stiskl spoušť, mi přišla sms od Sparka

Musím uznat, že se Sparkem byla sranda. Byl pátek. Psal jsem mu několikrát, že jedu na kole a teď dvacet kilometrů před cílem mi napíše, že mám vyhodit skoro tisícovku za ubytování ve městě, kde není důvod zůstávat déle než jedno dopoledne? A tak jsem si stál za svým. Řeklo se, že v pátek, tak jsem přijel. Byl jsem ochoten si koupit jídlo sám, i když jsem netušil, zdali to tam vůbec bude možné. Samozřejmě u farmářů problém nebyl, to spíš Spark byl zmatkář a tímhle to bohužel neskončilo.

Jiji train station

Každopádně ve městečku Jiji jsem se zdržel trošku déle, než jsem plánoval. „Dneska je to jen 22 km,“ chlácholil jsem se. Když ale místní zjistili, kam jedu, každý uznale pokýval  hlavou a že si prý máknu. Po příchodu zpátky do hostelu mě navíc majitelé pozvali na oběd, což jsem nemohl odmítnout. A tak jsem nakonec vyrazil asi až o půl druhé odpoledne.

Cesta naštěstí nebyla tak hrozná, jak ji popisovali. Ztěžoval ji však déšť, navíc tady v horách nikdo nepočítal s tím, že narazí na cyklistu a policisté tu asi taky neměli moc slovo, protože každý jezdil celkem rychle. Silnice byla úzká, takže jsem se občas bál. Do toho jsem kroutil hlavou nad tím, kolik odpadků všude bylo. Škoda, místní by si svého nádherného ostrova měli vážit víc. Až pak jsem konečně dojel na 85. kilometr silnice číslo 21. Zavolal jsem farmářům…

„你不明白嗎?我問,如果你懂得中國人嗎?從誰你在開玩笑吧你痛苦的狗嗎?“ Něco takového se ozvalo ve sluchátku. Po chvilce vysvětlování mi nezbývalo než říct: „Wo bu min bai.“ (Já nerozumím) ale začátky na wwoofu občas bývají vtipné.

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: