V jogínské sektě

V jogínské sektě

Jaké to bylo wwoofovat v jogínské sektě na Taiwanu? 

Po asi deseti dnech v Kaohsiungu jsem konečně vyrazil vyzkoušet svou první dobrovolnickou práci. Pana kufra jsem nechal u kamaráda a vyrazil jsem na lehko vlakem do Tainanu. Před nádražím na mě už čekal autobus kamsi do hor. Hostitele jsem měl v ideálním případě kontaktovat ještě před tím, než vyrazíme. Nebral to.

A tak jsem sedl a zhruba hodinu mířil někam víc do vnitrozemí na venkov. Budu pomáhat v jóga centru. Trochu se bojím, aby to nebyla nějaká sekta, ale dva týdny se dá přežít jakýkoli výplach mozku. Navíc jógu bych rád vyzkoušel, můžou vzít snad až 14 dobrovolníků, takže šance na poznání nějakých super lidí celkem velká. A taky se tam vaří vegetariánsky, takže mi odpadá starost s vysvětlováním, jak to s jídlem vlastně mám.

Tajemný strejda

Vystoupím na konečné a ještě než se stačím rozkoukat, už na mě mluví nějaký děda. V jeho promluvě identifikuju jen něco, co se zdánlivě podobá slovům „ananda suruci“, jak se moje destinace jmenuje. Pro jistotu mu ukážu webovou stránku. Kýve, že jo a naloží mě do auta.

„Midori, tohle je punk, co když je to nějaký únosce a zavře tě do sklepa, kde…“ snaží se mi nenápadně sdělit můj vnitřní hlas, zatímco mlčky ujíždíme ani nevím kam. „Tchajwanci jsou přece hodní, tady žádný únosce ani nemaj,“ snažím se ho uklidnit. „A kdyby, tak ho sejmu.“

Stejně jsem si ale oddychl, když jsem uviděl ceduli „jóga centrum“. Strejda mě doveze přímo před barákem. „Šei šei,“ děkuju mu a ptám se ho, kam jako mám jít. On se ukazuje jako vyděrač, zvyšuje hlas a chce zaplatit jízdu. Byl to totiž tajný taxík. Stopadesát, takže naštěstí žádná extra pálka, jako by tomu bylo třeba v Praze.

ananda

Děda s penězi spokojeně odjíždí. Mám štěstí, že schody zametá nějaká cizinka. V takových těch vytahaných barevných kalhotách a volném tričku dokonale zapadala do mé představy o tomhle místě. Relax a pohoda. Chill.

„Ahoj, já jsem nový dobrovolník,“ zavolám na ni, když nejeví pražádný zájem o interakci.

„Cože, já jestli jsem dobrovolník?“

„Ne, já že jsem přijel pomoct a vůbec nevím, kde se mám hlásit nebo tak,“ načež ji ještě popíšu svoji příhodu s taxíkem. Ema odhazuje koště a bere mě do ubikací, kde bydlíme. Uprostřed kokosového háje. Líbezné leč celkem nebezpečné místo. Nemusí to být sranda, když vám takový obrovský kokos spadne na hlavu. Prý takhle každoročně zemře spousta lidí, myšleno samozřejmě celosvětově. Tady se to prý ještě naštěstí nestalo.

20150324_133122

Ema je z Austrálie a cestuje se svým francouzským klukem. Poznali se v její zemi, ale on je takový flegmatik, že přetáhl vízum a má tam teď zákaz vstupu, a tak spolu cestují. Příští týden se chystají do Indie. Adrien se začíná celkem bát, protože tu jsou taky dvě holky, které v Indii dlouhou dobu žily a některé ty historky nejsou vůbec sranda.

Taky je tu nesympatická Švýcarka a otravná Američanka, což záhy poznám. Z kokosového háje na mě mává Korejka v lacláčích a velkých sluchátkách. Dobrovolníků je tu skutečně hodně a připadám si, jako bych přišel do nějaké reality show typu vyvolení. Zajímavá směska lidí, mezi nimiž už jsou vytvořené vztahy. A třeba mezi Britem a Američankou je to hodně napjaté a zdá se, že si musím vybrat stranu, na kterou se přidat. Vzhledem k tomu, že s Angličanem pracuju celé dny, mám jasno.

První den prý nemusím pracovat, ale soudím, že bude lepší se hned zapojit. Navíc taiwanský šéfík pan Oliva o žádném pravidlu prvního dne neví, a tak mě hned zaúkoluje. Pan Oliva si říká, protože má kdesi doma vlastní úspěšnou olivovou plantáž. Mluví srandovní angličtinou a práci s cizinci si opravdu užívá, pořád vtipkuje.

strop

Nečekaná náplň práce

A tak jsem hned první den vytvořil tandem s pracovním názvem Pat a Mat s Anglánem Jasonem. Ukecaný týpek, pořád mi povídá nějaké vtípky a já tomu britskému přízvuku rozumím tak maximálně z poloviny. A tak se jen usmívám a doufám, že si časem zvyknu. Jak už jsem psal, nemá se rád s Američankou, což je mi jasné od prvního momentu. Vlastně se mu nedivím, Theresa je totiž přesně ten prototyp amíka, který všichni nesnášíme. Hlučná, sebestředná, alespoň podle tónu hlasu ne úplně nejchytřejší dívka. Teda, ona zas tak hloupá není, dá se s ní bavit mezi čtyřma očima, jinak se stává nesnesitelnou a namyšlenou, i když nemá na co. Naštěstí brzo odjede.

Většinou makám na konstrukčních věcech. Je to rozhodně zajímavější než farmaření. Jason se celkem vyzná a je to takový Gordon Ramsay v tomhle oboru, všechno epicky okecá. Myslím, že by mu slušel pořad o kutilství. Přijel by k nějakýmu nešikovi na chalupu a snažil by se ho naučit, jak to tam opravovat a tak, a u toho by to vtipně glosoval a nervoval se.

„Hej kámo, jseš na sebe pyšnej?“ ptá se mě Jason, když doděláme obložení stropu (viz fotografie). Jelikož jsem udělal pár chyb, s odpovědí chvíli váhám.

„Ehm, nó, nevypadá to úplně zle, ne?“ odpovídám poté nesměle.

„Vypadá to naprosto bombasticky, měl bys bejt na sebe pyšnej.“

(Doufám, že si to čte moje mamka, která mi vždycky říkala, ať se od manuální práce držím dál, protože kdo se na mě má přitom dívat)

Na otázku, proč se vydal na Taiwan odpovídá, že chtěl do Číny, ale tam potřebuje vízum. „Chci za ženu Číňanku, kámo,“ říká zcela vážně a rozhodně. „Tady bych se mohl aspoň naučit čínsky. Holky tam u nás nejsou pro mě, já potřebuju slušnou holku, co mě zkrotí, udrží od chlastu a drog.“

Jak se později ukáže, je to celkem náladový kluk. A taky neuznává, když má někdo na věci jiný názor než on. I když zde plánoval zůstat celé tři měsíce, nakonec odjede jen pár dní po mně. Podle všeho si na něj stěžovala nějaká dívka, která nerozdýchala jeho narážky. Holt jiný kraj, jiný mrav. A naprosto chápu, že Asijské dívky nejsou zvyklé na móresy přímočarých hochů ze západu.

20150328_174610

V týdnu máme každý nárok na dva dny volna. Takže, když Jason odpočívá, pracuju třeba s Evou. Číňanka z Malajsie, která právě vystudovala v Indii fyzioterapii. Už se tam prý nevrátí, protože jí to tam úplně nesedlo.

„Do dvaceti let budeš muset vyměnit kolena,“ řekne mi jakoby se nechumelilo, když jí ukecám, ať mi zkontroluje záda, protože mě při boxování už nějaký čas bolí krční páteř. Od ní se dostává k tomu, že mám páteř vychýlenou, což je způsobený o půl centimetru kratší levou nohou. Dobrý takového člověka potkat. Měl jsem s nápravou svých zad sice začít něco dělat už před dvaceti lety, ale lepší pozdě nežli později.

20150329_101029
farmaření jsem si ale taky na jeden den vyzkoušel

Vegetariánská strava

Oběd vaříme sami z ingrediencí, které dostaneme. Utvoří se dvojice, které mají v konkrétní den službu. Ze začátku jsem se celkem bál, ale nějakou záhadou jsem se tomu natřikrát vyhnul, aniž bych chtěl. Ale upřímně mi to zase tak moc nevadí.

cvičení jógy

Jídlo je tady předmět kontroverze. Pro mě je luxusní, jiní prohlašují, že tofu už nikdy nepozřou, až odsud odjedou, a že by dali půl království za steak. Najde se tu ale i dost vegetariánů nebo semi-vegetariánů. Zajímavý je, že když řeknete, že jste vegetarián, nebo se o to aspoň snažíte, neb při cestování je to dost složité, obvyklá reakce je: „wau“ a uznalé pokývání hlavou. Obzvlášť, když se rozpovídám o tom, jak mi vadí zabíjení inteligentních zvířat. Pak ale většinou následuje: „To já bych nemohl, už se těším domů na pořádný steak, sorry.“ Anglán je zase typický masožravý bílkovinový teoretik, který jí hordu masa každý den, protože potřebuje svůj protein. K jídlu ještě dodám, že máme vlastní banány. Především mini-banány, které jsou mnohem šťavnatější. A kokosů, kolik je libo. Ty ale nikdo nejedl, až do té doby, než jsem si pár dnů před odjezdem vzal mačetu a jeden si rozsekal. Všichni na mě koukali a že to prý divně smrdí a nebude to dobré. Nakonec se z toho stal nejpopulárnější drink a mě mrzelo, že jsem to nezkusil dříve.

kšiltky

Práce končí většinou o půl šesté odpoledne, takže máme ještě dost času na večerní zábavu. Párkrát jsme s Angličanem a Francouzem cvičili nebo procvičovali sebeobranu. K tomu jsme si na nočním trhu koupili plastovou pistoli. Noční trh je tady asi nejrozšířenější zábava. Dá se tam dojít za necelou hodinu, ale většinou nás tam někdo odvezl a zpátky jsme stopovali. Zastaví skoro každý, na venkově 100% úspěšnost, ve městě to bylo těžší.

pistole

U mnohých je trh oblíbený, protože si tam můžou dát maso. Jsou tam ale i střelnice, hry pro děti. Tu pistoli samozřejmě držím, jak prase obušek, ale 8 z 9 ti balónků.

IMG_2815

 

Pracovní doba je zhruba od 8mi do 11ti a pak 14:30 – 17:30, ale na minuty se nehraje, takže občas začneme později, skončíme dřív. Atmosféra je pohodová. Obědové pauzy se dá taky využít k výletům, nás tak jednou pracovník Afa vzal na nějakou horu.

20150329_114807
jste šťastné, viď? Francouzska Suzon, Eva z Malajsie a Kayle Hei you z Hong-Kongu

Afa bohužel neumí anglicky nic jiného, než: Wí gou sí manki (protože na jeho oblíbené hoře je spousta opic). Ale má cizince rád, především dívky a vyloženě si užívá s náma výletovat, byť si moc nepokecáme. Vzal nás i do lázní (onsenu). Překvapilo mě, že byly celkem drahé (300 Kč) a oproti těm japonským ani zdaleka ne tak hezké. Chodí se tam v plavkách, což mělo výhodu, že jsme mohli jít s holkama pohromadě.

V příštím článku vám popíšu další zajímavé lidi, které jsem v Jóga centrum potkal a taky napíšu o našem velkém výletu na místo, které by podle internetu žádný turista na Taiwanu neměl vynechat.

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: