Hádky, práce, karate

Hádky, práce, karate

Byl jsem svědkem své první hádky, učím se karate a jsem nadšený z nádherné přírody všude okolo. Aneb mé první dny na wwoofu v Japonsku.

Tvé srdce je úzké!

   Ráno jsem byl svědkem bizarní situace a následné hádky. Šli jsme s paní Asamoto venčit její dva psy podél pláže, kde je úzký pruh trávy a stromů. Tam je prý může pouštět volně, anebo alespoň byla do dneška přesvědčena, že může.
   O něčem jsme si povídali, když najednou slyším štěkot a vidím u stromu šíleně poskakovat nějakou paní. Asamoto má jezevčíka a jezevčíka se srstí a pohyby té paní byly natolik bizarní, že jsem si myslel, že si dělá srandu. Poskakovala tam tak, že vidět jí Charlie Chaplin na začátku své kariéry, asi by to rovnou zabalil. Záhy jsem zjistil, že to ale byl skutečný strach, asi jako kdyby kolem mě běhala tarantule.
   Paní nadávala, proč nemáme psy na vodítku a někam utekla. Na zpáteční cestě jsme ji ale potkali zase, respektive pes ji vyčuchal a zase po ní vyjel. Chudák se z toho rozbrečela. Hned jsem psa chytil, ale ona začla nadávat. Čekal jsem, že se jí Asamoto začne klanět a uslyším: Móšiwake gozaimasen. No, paní hostitelka asi není úplně tuctová Japonka, protože řekla jen gomen. To je jako byste v Čechách řekli sorry. Paní křičela, že si na ni bude stěžovat a já měl tušení, že to není poprvé, co se spolu chytli. Asamoto jí vynadala a řekla jí, že má úzké srdce (kokoro ga semai yo!). Nejlepší nadávka. Pak ale postupně stupňovala omluvy, až se vyšplhala k móšiwake gozaimasen. Pak se obě paní spokojeně rozešly. Zajímavý zážitek.
   Ti dva psi jsou vůbec svébytná dvojka. Max je trochu pomalejší a takový celkově ztrhanější. Má dlouhou srst, ale jinak je to jasnej jezevčík. Trpí chudák epilepsií, takže dost často dostává záchvaty. Krom toho vypadá strašně staře, ale je stejně starý jako kolega se jménem Beky, kterého bych naopak tipoval na štěně. Přijde mi divné, že kluka pojmenovali Beky, ale nechci jim vysvětlovat, že je to podle mě holčičí jméno. Je to asi jako kdyby si někdo dal japonskou přezdívku a ono to zároveň bylo dívčí jméno. Takže už asi chápu Japonce, jak se cítí, když se představím jako Midori. Jen tak pro zajímavost, tady se moje přezdívka neuchytila, a i když se Francouz jmenuje Toma a jim se to tak trochu plete, já jsem zkrátka Tomashu nebo Tomadžu.

Sekuhara po japonsku

   Beky ale především přípomíná Stanova teplýho psa ze Southparku a to nejen holčičím jménem. Furt totiž skáče na Maxe, pokaždý když se Max zastaví, tak ho přizdí k zemi a už ho „penetruje“. Pak sleze a jakmile se Max zvedne, už je na něm zase. Nedá se zastavit ani násilím a jakmile se ke svýmu nedobrovolnýmu parťákoj nemůže dostat, brečí. Max někdy taky brečí, jindy předstírá, že spí, ale Bekymu to je jedno, bezostyšně penetruje dál. Je mi jeho sexuální oběti líto. Navíc má neuvěřitelnou výdrž, takže tyhle akce probíhají prakticky celý den. Poprvé jsem dělal, že to nevidím. Teď se však musím smát. Zároveň bych chtěl Maxovi pomoct, takže musím vymyslet nějaký plán. Tomuhle se totiž říká po japonsku seku hara a být to člověk, tak už dávno sedí někde v chládku. Je mi hloupé to natočit, ale zase bych to rád měl na památku a uploadnul to tady pro lepší představu, tak uvidíme, jestli se to povede. Nerad bych tím paní Asamoto urazil.
Becky osobně
Becky osobně

Práce na poli

   Jelikož se bleší trh koná jen jednou do roka, přišla na řadu i další práce. Dvě holky, co tu jsou. Hongongčanka a Němka jeli s paní do krámu, kde jsem ještě nebyl, takže o něm nemůžu nic napsat, ale barví tam šátky a trička pomocí indiga namodro. My tři kluci jsme se s panem Asamotem vydali autem na jejich pole. Cesta nádherná, mezi zelenými horami, podél průzračně čisté řeky.
reka
   Na poli ještě nic nerostlo, zatím to tam leží ladem. Dostali jsme japonské kosy, abychom vysekali cestu pro auto. Jelikož tyhle kosy používali ninjové, které mám od dětství rád, měl jsem v plánu si na ně hrát, jen co pan Asamoto zmizí z dohledu. Zatím jsem se tedy snažil tvářit seriózně a pracovat, co nejefektivněji. Jenže otósan v sobě prostě nezapře povahu karate mistra. Trénuje už přes čtyřicet let, a protože ví, že se chci něco naučit, přišel za mnou a řekl: „Ne, takhle nesekej, musíš při tom zároveň trénovat!“ Načež mi ukázal jiný způsob, při kterém jsem stál v náročném karate postoji a trénoval švih zápěstím. Když mi to konečně po hodině začalo jít, objevil se za mnou znovu. Geniální načasování. A pravil: „Tak a teď vyměň ruce!“ A já byl zase na začátku. Je to frajer. Doma se mi všichni leda tak smáli, když jsem se při práci snažil trénovat.
   Práce na poli byla celkově hodně v pohodě. Rozhodně jsme se nepředřeli. A navíc jsme každých třicet minut museli dělat desetiminutovou přestávku. Zatím tu ale není vedro, jsem zvědavej, až přijde, to pak budeme spíš dělat deset minut a půl hodiny hledat stín. Asamoto nám pak ukazoval, co všechno tady chce vybudovat, vzadu plac na trénink karate, vepředu kůlnu na nářadí a garáž. No ale líbil se mi jeho přístup, protože neustále opakoval, že kousek po kousku, pěkně pomalu. Jinak je to ale snílek.
   Jelikož v Japonsku nikoho ani nenapadne, že by něco ukradl, tak tu ani nepotřebují žádné ploty, nedejbože ostnaté dráty. Jediný jejich problém jsou jeleni šika, kteří jim sem chodí zeleninu okusovat. Doufám, že nějakého uvidím. Zatím jsem viděl jenom orly, těch je tu opravdu hodně a jsou krásní a velcí. Druhej den jsem dokonce vlezl do řeky, co teče poblíž. Voda byla asi o dva stupně teplejší než v Čechách. Ale prý se dají někde poblíž půjčit kajaky, takže jsem hned osnoval plán. Svým nadšením jsem nahlodal i Francouze Tomu, který nejdřív říkal, že musí šetřit peníze na cestu na Okinawu. Letenka tam je podle všeho docela levná a všichni básní, jaká to tam je nádhera a dělají si ze mě srandu, že dokud jsem nezažil pravé okinawské vedro, nemůžu si vůbec dovolit říct, že tam chci jednou bydlet. To mi říkal i Watanabe-sensei, o to víc mě to teď zajímá. Hm, asi to budu muset v červenci prubnout. Další plán!

Karate

   Karate trénujeme za barákem. Shihan Asamoto se s tím moc nepáře. Já to zvládám, protože to je v základu stejný jako thaibox a jiný věci si ještě pamatuju ze svého působení v karatistickém oddílu v České Třebové. Tímto zdravím tamní karatisty. Ale když s náma občas cvičí Asahi, kterej to před tím nikdy nedělal, moc rozumu z toho chudák nemá.
   Zatímco v Čechách se cvičí hlavně shotokan, tak tady ho prý moc nejedou. Asamoto dělá shitó ryu, které se zaměřuje především na spodek a střed těla, takže highkicky tady asi moc nepotrénuju. Zaujalo mě ale, jak je otevřený jiným stylům. Sám mě nabadá, ať si jeho učení přeberu a vyberu si, co je pro mě použitelné. Kihon, základní techniky, se sice cvičí s rukama od pasu, ale při kumite, boji, se zvedají normálně k hlavě. Mistr Asamoto říkal, že já musím cvičit hlavně s rukama nahoře, jenom takový rychlý údery, že ty se budou do boxu hodit.
   Byl u něj prý také starší brácha nějakýho Dána z UFC a vyrobil za barákem makiwaru – rozuměj prkno omotaný páskem od kimona. Do něj trénujeme údery. Myslel jsem, že mám klouby docela omlácené, ale to jsem se přecenil. Stačí tři údery a mám dost. Asamoto říkal, že on makiwaru nepotřebuje a dal takovou bombu do betonový zdi, že jsem zíral. Jenom se usmál, že to vůbec necítí po všech těch letech tréninku.
   Krom základů trénujeme i timing, to se asi bude hodně hodit. Vysvětloval mi, že jeho karate je na rozdíl od kyokushinu zaměřený na uhýbání do stran a následné kontrování. V jeho podání to fakt není marné. Pak schválně natočím nějaké tréninky. Má vychytávky třeba na to, abychom se naučili rychle stahovat ruku zpátky do střehu. Když nám ale ukazoval kata (pořadová cvičení), tak jsem to moc nedával. Jednotlivé prvky ještě ano, ale dohromady vůbec ne.
   Večer jsem mu pustil zápas. Docela jsem se styděl, protože tam bylo klasicky samý klinčování. On se mě ale zeptal, jestli chci jít do profíků. Vysvětlil jsem mu, že v Čechách už od deseti zápasů nemůžu být v amatérech a budu muset do profi zápasů. Jemu se to asi zamlouvalo, protože hned řekl, že musím mít nějaké sparingy a že někde poblíž je klub shootboxingu – japonská obdoba thaiboxu, že se poptá. Druhý den říkal, že už mi někoho shání. Jeho očka se jen leskly. Pak ho ještě napadlo, že u jeho ženy v obchodě obarvíme všichni společně nějaký šátek a já v něm pak nastoupím do profi zápasu.
   (Pokračování někdy příště…)

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: