Kouzelná japonská babička (+video)

Kouzelná japonská babička (+video)

Jak se žije cizinci v malé japonské vesničce? Jaké jsou japonské babičky? Na konci článku najdete video

Včera nám tu celý den pršelo, takže se nepracovalo. Jenže, co s takovým dnem, když nemůžete jít ani ven. Ne, že bych se nudil, protože vždycky se dá s někým pokecat a zlepšit si tak japonštinu nebo angličtinu. Teda moje angličtina tady jde spíš dolů, ale na druhou stranu jsem se dostal do fáze, kdy radši mluvím japonsky než anglicky. Francouz Toma ale poznamenal, že je to divné, když spolu dva Evropani mluví japonsky. A tak mluvíme, jak se to komu hodí. Občas tak, jindy jinak. Dokonce to na mě někdy zkouší francouzsky a mně zase ujedou český slova. Při konverzaci s Evropany mám totiž pořád pocit, jako bych se bavil s Čechy. Zkouším česky mluvit aspoň na psy, ale ty jsou většinou zaneprázděný jinými věcmi, a když náhodou ne, tak na mě jen nechápavě civí.
wakayama wwoof
Počasí se umoudřilo až k večeru, a tak jsem si šel před večeří rychle zaběhat. Franta mi doporučil cestu kolem řeky. Dobrej tip, protože to byla nepopsatelná nádhera. Byl už večer, po dešti nádherný svěží vzduch. Oproti temnému nebi se tyčily černočerné vrcholky okolních kopců. Na hladině široké řeky se poskrovnu leskly světla lamp a domů. Bohužel se mi to nepodařilo vyfotit, ale určitě jsem tam neběžel naposled. Bohužel mě ale dva kiláky od domu chytil déšť, takže jsem měl zpáteční cestu i se sprchou.
Doběhl jsem akorát na večeři. Japonskej táta se vrátil z práce, a tak jsme konečně mohli zasednout ke stolu. Asi nebude žádný překvápko, když řeknu, že jíme rýži. Ráno, v poledne, večer. Táta a jeho syn Naoki si jí přidávají i do polévky. Já jsem ale zjistil, proč je tady vlastně rýže tak populární. Důvodem je především vysoká cena brambor. Tři kousky tady vyjdou v přepočtu na nějakých třicet korun (beru zpět, to je celkem dobrá cena :D). Naštěstí ale Japonci vynalezli tzv. furikake, to je takové sypání do rýže, které ji dodá super chuť, takže se dá jíst klidně samotná a zatím mi díky tomu ještě neleze ušima ani krkem.
jídlo japonské wwoof
Krom toho je ale na stole vždy spousta dalších dobrot, ze kterých si každý může hůlkama nabrat, co hrdlo ráčí. Já jsem ale z domů zvyklý žrát jak žigulík, takže mám občas docela problém s hladem. To se ale nikoho jinýho tady netýká. Já teda vždycky navíc sedím u stolu ještě asi o půl hodiny déle než ostatní a japonská mamka na mě pokyvuje, že to je v pohodě, ať nespěchám. Je mi to ale trapné. Už se tady ze mě ale přirozeně stal tzv. dojížděč. Kdykoliv je na talíři poslední kousek něčeho a nikdo se k tomu nemá, maminka na mě pokyne.
Japonské stoly jsou ale zatraceně malé, takže mě už z večeří a psaní blogu začínají pěkně bolet záda. Nedá se nic dělat, jíst se musí a zážitky si jednou budu s úsměvem číst.

Kouzelná babička

Dneska už bylo nádherné počasí, nálada hned úplně někde jinde. Ráno jsem se podíval do města, protože odjížděla Němka. Moc se s náma sice nebavila, ale i tak to byla zajímavá holka. Tichá ale zároveň trochu cáklá dobrým způsobem. Z ostatních wooferů se mnou nikdo do moře nepůjde. Maria odjížděla do Tokya, má naivní představu, že to tam je nejvíc cool město na světě. Ostatní jí to rozmlouvali. Jela šinkansenem. Táta a máma nechápavě kroutili hlavou, že za stejnou cenu mohla letět.
shirahama wwoof
Každopádně já konečně viděl Širahamské nádraží a pandy (bohužel zatím jen umělohmotné). Na živé si musím ještě počkat, mají je tady v obrovské zoo, která je navíc skloubená se zábavním parkem. Hongkongsko-tchajwanská klika tam chce jít, ale trochu je vyděsila výše vstupného, tak doufám, že je ukecám. Krom pand tam totiž mají i delfíny a ty chci sakra vidět. A pan Asamoto, který mi na nádraží z ničeho nic zaklepal na rameno, říkal, že se na začátku května bude otvírat širahamská bílá pláž – tzv. umibiraki. Začínám mít podezření, že ten chlápek je buďto potomkem ninjů anebo má nadpřirozený schopnosti. Prostě se z ničeho nic objeví, zasměje se a za chvíli zase zmizí.
pes pokémon
Po návratu domů jsme šli k paní Asamoto do krámku, kde prodává spoustu moc pěkných věcí. Vějíře, oblečení, punčochy, panenky, atd. Všechno jsem ještě neprozkoumal. Ale především věci barví v indigu namodro, takže moje dnešní práce spočívala v tom, že jsem dostal bílý šátek a měl jsem si ho nějak obarvit. Krom toho jsem si hrál s místním pokémonem Atomem, kterej si mě od příchodu zamiloval a furt za mnou běhal. A taky jsem se snažil hongkongský holky naučit, jak se japonsky řekne šátek. Za boha jim to ale nešlo a pořád říkali banana místo bandana.
shirahama wwoof japan
Cestou zpátky domů na kolech před nás z ničeho nic skočila ninja babička, ať prej zastavíme. Pak spustila něco v tak rychlým kansaiským dialektu, že jsme to s Frantou ještě několik desítek vteřin marně rozkodovávali. Byla předtím v obchodě a už jednou jsem jí potkal při venčení psů. Ona si nás pamatovala, což není nikterak těžký, protože jsme tady momentálně jediný dva Gaidžini široko daleko.
Babča Mimoto nás pozvala, ať se jdem podívat na její dům – říkala něco jako oči, za půl hoďky se mi podařilo dekódovat, že říká zdvořile ouči, ale učko polyká. Každopádně její barák byl hustej. I když spím v místnosti v japonskym stylu, tedy na tatami, a od ulici mě dělí jen posuvná papírová stěna, takže jako bych seděl venku, tohle bylo něco o úroveň lepšího. Paní říkala, že tam bydlí sama, a že nám to ukazuje, protože jsme gaidžini. Měla tam asi dvacet místností. Starodávnou koupelnu a záchod v japonským stylu. Když jsme prošli pár místností, tak se před námi objevila zahrada. Nádherná, že mi to až vyrazilo dech. Největším paradoxem ale bylo, že v jedné místnosti měla lcd monitor a video.
wwoof japonsko video
Franta se jí zkoušel zeptat, jestli se s náma vyfotí, ale odmítla to. Já se neptal a točil video, to jí nevadilo. Nevím, jak jsou na tom japonský babči s novýma technologiema, takže jsem se celkem bál, aby mě neprokoukla a nenaštvala se. Byla ale tak naspeedovaná, že neměla čas mě sledovat. Vyprávěla nám, jak pěstuje zeleninu, a když jsme se jí zeptali, jak daleko má pole, tak vystartovala, že nám to ukáže. A to vystartovala myslím vážně, protože jsme měli co dělat, abychom jí stíhali. Na zpáteční cestě jsem jí chtěl natočit, ale pořád mi utíkala. Když si vybavím babči v Česku, na místním životním stylu asi něco bude. Frantík to vyjádřil asi nejvýstižnějš: „She´s fucking energic. That´s fucking insane!“
Na zahrádce nám natrhala dvě tašky zeleniny, že si to máme vzít. Sranda byla, že si vybrala Jansanu z Hongkongu a na tu pořád mluvila. Chudák holka neumí vůbec japonsky, takže pořád jen přikyvovala. Ale jak jsem ze svých dosavadních pozorování zjistil, tak to stačí. Mluví tak i někteří Japonci, například syn hostitelů Naoki. Pro názornou představu sem dám ukázku rozhovoru.
Já: Ahoj Naoki, vítej doma.
Naoki: Un….
Mamka: Co budeš jíst?
Naoki: Un…Udo…Un
Franta: Naoki, můžu použít na pizzu tenhle pekáč?
Naoki: Un….
Já si chtěl zamachrovat, a tak jsem na babču zkusil použít něco málo z dialektu, co jsem se naučil, ale pokaždé se na mě jenom nechápavě podívala. Možná to bude vidět i na videu. Asi to chce ještě čas, než s tím budu moct jít ven.
Tady je video s babičkou, udělal jsem k němu i titulky, takže si je nezapomeňte zapnout!

Video, legendární video

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: