Nejkrásnější japonský vodopád – Nači no Taki

Nejkrásnější japonský vodopád – Nači no Taki

Japonský vodopád Nači je vysoký 133 m a dost možná je také nejznámějším v celém Japonsku. Není divu, že byl v roce 2004 společně s dalšími památkami poloostrova Kii zapsán na seznam světového dědictví Unesco.

Nejkrásnější japonský vodopád

I když máme na wwoofu v prefektuře Wakajama volno prakticky pořád a práce je spíše zábava, tak včera jsme dostali poprvé opravdu „free day“, jakože se dopředu řeklo, že ten den nic dělat nemusíme. Holky z Hongkongu vymyslely výlet k vodopádu v Nači. Samozřejmě jsem ani sekundu neváhal, zdali se k nim přidat. I když to je na mapě asi centimetr daleko od naší vesničky, tak jsme tam jeli asi 3 hodiny. Nejdřív vlakem po pobřeží. Ani jsem netušil, že taková železnice existuje. Zkrátka nádhera, jak vystřižená z Mijazakiho filmů. Nechápal jsem, že Japonci sedící naproti nám spí. Pak jsme ještě museli kousek autobusem, jelikož všichni v naší skupince jsou lenoši, tak jsme vyjeli až nahoru. Teda skoro, pár schodů nám naštěstí ještě zbylo.

Běžný japonský vlak byl pro Čecha zvláštní už jen tím, že sedačky byly v jedné dlouhé řadě podél oken tak, že jste při cestě hleděli přímo do obličeje naproti sedícího pasažéra. Možná i proto Japonci vlastně moc nikam nekoukají. Otevřou noviny, mangu (komiks) anebo v poslední době telefony a pak do nich celou cestu civí. Naproti mně seděli nějací školáci a hned, jak vlezli do vlaku, každý vytáhl telefon, do uší si vrazil sluchátka a už jeli. Prakticky vůbec se nebavili. Na jednu stranu byl ve vlaku pořád klid, ale zároveň to bylo děsivé. S takovou brzo budeme komunikovat jenom skrze virtuální prostředí.
 
Japansko vlak train
Neměl jsem slov, zkrákta jako bych cestoval společně s Džihiro z Cesty do Fantazie. Tohle je moje Cesta fantazií

I když byla cesta fakt nádherná, tak jsem ale za chvíli začal klimbat, takže se ani nedivím, že místní radši sjíždějí internet než krajinu za oknem. Pokud tu jezdí často, tak je moře, skály a hory už asi omrzely. Nejvíc si ale technologický pokrok uvědomíte, když nemůžete spustit oči z nějaké slečny, pořád vám k ní tikají oči, ale ona vám nevěnuje jediný pohled. Frustrující. Ale stalo se mi i to, že poté, co jsem se někam posadil, tak se lidé sebraly a šli si sednout někam jinam. Ještě víc frustrující, ale cizinci v těchto končinách nejsou úplně běžní, a tak se nás mnozí možná bojí.

vlaky v japonsku japonská společnost

Ve vlaku jsem přišel i na to, že tady je v módě růžová barva pánského oblečení. Nejdřív jsem viděl takového podivného kouzelného strejdu, který si povídal s třema malýma holčičkama, kam jedou a tak. Až jsem si říkal, jestli to není nějakej zlej pán. Růžová barva jeho mikiny a kšiltovky mě v tom jenom utvrzovala. Pak jsem ale viděl i pár dalších podobně oháklých lidí, kteří vypadali normálně. Ale popíšu vám kouzlo toho strejdy. Vystoupil z vlaku, zamával dívenkám a já si trochu oddechl, že nevystoupil s nimi. Cca za půl hodiny jsme ale dorazili na další zastávku, a koho to nevidím na peróně. Chlápek tam stál, aby ještě jednou zamával holčičkám. Že by teleportace?

Fotím jak Japonci v Česku

Pomalu si tady začínám připadat jako Japonec v Česku. Všechno fotím, nebo ještě lépe se vším se fotím. S cedulema a pomníkama, který nedokážu ani přečíst, natož abych věděl, co znamenají. S každým barákem, se zmrzlinou, protože je ze zeleného čaje a takovou v Česku neprodávají. Hned, jak si líznu, tak zjistím proč – zbankrotovali by! Zelený věci tady v Japonsku nejsou moc dobrý, už začínám chápat, proč mám přezdívku Midori.

Nachi no taki Japonsko co navštívit
Hongkong, Taiwan, Czechia

Samotní Japonci po mně tady dost často divně koukají, když se někde fotím. Není divu, za celý den jsem nepotkal žádného jiného Evropana, krom mého vlastního odrazu ve výloze. Jsem tu jedinej a moje modrý oči nejspíš září docela na dálku. Je sranda sledovat jejich jazykový přístup ke mně. Nemyslím tím, že na mě útočí s vyplazeným jazykem nebo tak něco, ale způsob, jakým se se mnou dorozumívají. Japonsky umím, někdy se domluvím v pohodě, jindy musím přidat ruce a nohy.

Mladí to na mě většinou zkouší po anglicky. Někteří hodně dobře, jiní hůř, ale chápu je, je to šance se procvičit a navíc jde na první pohled poznat, že jsem cizinec. A moc cizinců japonsky asi neumí. Jedna paní se divila, proč se mnou Asahi z Taiwanu mluví japonsky a ne anglicky. Jindy stačí se slovním doprovodem pokynout, že někoho v autobuse pouštíte a za chvíli slyšíte, jak ten vysoký cizinec docela dobře mluví.

Cizinec přece nemůže umět japonsky

Největším problémem jsou ale jednoznačně starší babičky. Jsou totiž zarytě přesvědčené o tom, že prostě japonsky nemůžu umět. Takže i když na ně mluvím, pořád se tváří, že je asi nechápu. Nejhorší je, když vyloženě říkají – no, ty to asi nechápeš, viď (分かるかな?). Přesvědčit tyhle babči bude high level, ale jednou se mi to možná podaří.
 
Zajímavé bylo pozorovat, jak Japonci uctívají svoje náboženství šintó a buddhismus, který pro laika budou asi splývat, protože tady existují v dokonalé symbióze. Dost často dají v přepočtu kolem šedesáti korun za to, že můžou spálit někde dřevo nebo zacinkat na zvonec. Strašně se mi to líbilo, ale na druhou stranu mi bylo blbé ty rituály dělat. Poprvé jsem se tu cítil fakt jako cizinec, který vlastně nemá právo to dělat, i když by chtěl. Ne ale že by mě to někdo vyloženě vyčítal. To akorát mladý Japonky na mě nadávaly, že lezu po schodech, který jsou podle nich na vycházení z pagody, a nejezdím nahoru výtahem. Asi nečekaly, že na ně pak promluvím jejich jazykem 🙂
 
japonsko šintoismus buddhismus
 
Dnešní výlet byl jinak zajímavý hlavně, co se týče fotek. A taky omijage – suvenýrů. Těch tu byla spousta, ale bál jsem se nakupovat hned při prvním výletu. Takže jsem nakoupil nakonec jenom věci pro sebe. Za dvě kila prázdnou knížku, do který si můžu tisknout všudypřítomný razítka, za tři sta japonskejch (na český vydělte pěti) jsem si do ní od mnicha nechal něco napsat. Pochybuju, že to někdy rozluštím, ale vypadá to pěkně. Mnich byl zajímavej v tom, že měl na ruce velký draze vypadající hodinky, takže to asi není špatnej job. No a neodolal jsem taky zelenýmu lampionu. Kdo mě zná anebo si umí přeložit mojí přezdívku, tak asi chápe proč.
 

Onseny takřka všude

Konečně jsem docenil místní onseny – lázně. Výlet jsme totiž ukončili brzo a do příjezdu vlaku nám zbývala spousta času. Hned vedle nádraží byl barák, o kterém jsem si zpočátku nebyl jistý, k čemu slouží. Říkal jsem si, že asi turistický centrum, protože dole byla spousta prospektů a v televizi běžely upoutávky na vodopády.
 
K mému překvapení ale o patro výš byly lázně – ideální způsob, jak strávit zbylý čas. Z předchozí návštěvy už ale vím, že tam nemůžu jen tak hodinku posedět. Vstup stojí něco málo přes stovku a Japonci tam chodí třeba jen na pět minut. Já mám pocit, že když už jsem zaplatil, tak to musím pořádně využít a nejradši bych tam zůstal třeba dvě hodiny. Škoda, že nedělají i nádrže s menší teplotou, kde by se dalo posedět delší dobu.
 
brána torii japonsko
 
Zaujalo mě, že tam chodí fakt široký spektrum lidí. Od dědů až po kluky ze základky. Prostě po škole skočej do onsenu. Tak jsem v horký vodě přemýšlel, jestli by se uživil takový onsen i u nás. Asi leda v Praze mezi úzkou skupinou lidí jako horká novinka. Japonci to berou jinak, prostě se zajdou umýt do lázní místo toho, aby si napustili vanu doma. Jak jsem zjistil, tak pak ještě chvíli posedí ve spodním patře, kde přečtou noviny anebo třeba zkouknou televizní zprávy. Dokonce tam jeden děda seděl v pyžamu a v papučích, po půl hodince se zvednul, naskočil do auta a odjel domů.
 
nachi no taki svatyně vodopád
 

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: