Krásná Okinawa není Japonsko

Krásná Okinawa není Japonsko

Můj pas už má razítek od japonských úředníků celkem dost a mezi dvěma jinými se moc neschovají. Není proto divu, že jsem při čtvrtém pokusu o vstup do země, byl celkem nervozní.

IMG_2214-01[1]

Jak projít přes imigrační úředníky

Taktiku jsem vymyslel už před rokem. Projdu do Japonska přes Okinawu stejně jako kdysi americká armáda. Důvod mé strategie je však jiný – jsou tam milejší lidi, nejezdí tam tolik turistů a budu moct argumentovat tím, že ještě před pár desítkami let, to byla nezávislá zem. Kultura je navíc pořád značně odlišná od té japonské. Okinawa zkrátka stále není tak úplně Japonsko.

Ještě v Taipei u odbavení si ale paní u odbavení dlouze prohlíží můj pas. Ano, tři razítka imigračního úředníka se mezi dvěma ostatními skutečně neschovají. Dlouze o tom diskutuje s kolegy.

„Vy máte vízum pro vstup do Japonska?“

„Ne, dostanu turistické,“ odpovím sebevědomě. Nastane chvíle ticha, pak mi pas konečně vrátí a můžu jít. Proč se o tohle stará Taiwanka, tohle snad má být věc imigračního.

Každopádně mi to nepřidá. Mám do papíru napsat, že tam jedu zase na 3 měsíce? To bude podezřelé. Dám 60 dnů, ne 50 zní líp. Pokud budou chtít vidět letenku, řeknu, že jsem ji kupoval v době, kdy jsem chtěl zůstat skoro 90 dnů, tedy maximální možnou dobu. Ale letenku přece nikdy vidět nechtěli, uklidňuju se.

Důvody cesty…cestování, studium japonštiny a…dám tam karate, jako vždycky, i když z toho většinou měli srandu. Zvolím si úředníka bez roušky, vypadá lidštěji.

„Proč jste přijel na Okinawu?“ zeptá se zpříma a dřív než stačím odpovědět, všimne si nápisu KARATE. „Áááá, karate, chápu,“ pokývá uznale hlavou, pak se ale na chvíli zarazí, když uvidí 3 předešlá razítka. Začíná počítat. Naštěstí mi po chvíli pas oštempluje a popřeje šťastnou cestu.

Celníci už jsou jen formalita. Akorát jsem zapomněl, že ti japonští jsou precizní. Kufr mi krom nich kontrolovali jen u nás. Ani nevím proč, ale mluvím anglicky, snad doufám, že to bude rychlejší. Asi po minutě to vzdám, protože paní nerozumím. „Cože, vy umíte japonsky?“ A přiběhne i kolega od vedle, aby mě vyzpovídal. Samozřejmě v dobrém, a tak mu popisuju svůj napůl fiktivní výlet do karate dódža. Samozřejmě pokud bych měl možnost si někde zatrénovat, byl by to splněný sen.

Mezitím jeho kolegyně žádá o svolení otevřít můj kufr. Měl bych jí varovat, že je tak napěchovanej, že by mohl vybouchnout. Ale to by tady asi nebyl nejrozumnější vtípek. Stane se a navíc se jí nelíbí zadní část, takže mi skoro všechny věci přerovná vedle do košíku. Následně tak musíme kufr zavírat ve třech.

Okinawa není Japonsko!

Že Okinawa má svébytnou kulturu, poznáte prakticky hned. Nejpozději, když nastoupíte do monorailu, jednokolejného vlaku, který vás vysoko nad úrovní města proveze z letiště až k hradu Šuri, nejznámější místní památce. Strojvedoucí má květinovou košili, vlastně ji tu má hodně lidí. Naha je městem květinových košil, dotváří to tak poklidnou atmosféru, která je vzdálená Tokiu stejně jako tohle souostroví, kdysi královstí Rjúkjú, dnes prefektura Okinawa.

IMG_2229[1]
všudypřítomný šísá

Před každou zastávkou se rozezní hudba, i sebevětší lajk musí poznat, že tohle se japonské hudbě moc nepodobá. A teď si dovolím poznámku, za kterou mě pár lidí možná ukamenuje a možná by i sami Japonci kroutili hlavou. Poslední dobou mi navíc často Asiati nepřipadají vzhledově jako Asiati. Přesně tak místní, občas prostě nevypadají vůbec jako Asiati a já váhám, jestli na ně vůbec mluvit japonsky. Zároveň je ale na tom krásně vidět, že tu jejich rodina dost možná žije už po staletí. Okinawa je příklad toho, jak Japonsko asimilovalo jinou zem, zabilo její jazyk a přivlastnilo si obyvatele.

1436325048054[1]
Tradiční kultura Rjúkjú přežívá také v podobě estrádních vystoupení v hospodách

Domy jsou bílé, architektura nezajímavá. Hlavní město Naha mi přijde, jako by nemělo duši, chybí mu něco, můj oblíbený genius loci. Před dvěma lety jsem byl zklamán, teď už vím, co čekat. Taky to na rovinu řeknu milé slečně, která se mě na ulici ujme a dovede mě až k mému hostelu. Sděluje mi totiž, že tady v téhle čtvrti je cizinců spousta. „To se divím, protože Naha teda moc zajímavá není.“

Naha, že není zajímavé město?

Jako vždy pak nad svými slovy přemýšlím. V hostelu to vypadá striktně rozděleně. Cizinci mají nějakou večeřo-párty, Japonci sedí ve skupince vedle. Kdybych si měl vybrat, přisednu k Japoncům, Angličtinu jsem odevzdal na celnici. Ale mám jen dnešek, abych vyrazil do města a zavzpomínal.

Nejdřív do family martu pro večeři. Dostavil se náraz po návratu z Taiwanu, jídlo je zase strašně drahé a jediná schůdná varianta je právě konbini. Další věc je, že mi přijde, že tu mají nějak moc katakany a hiragany. Nevím, jestli to je jen tím, že na Taiwanu měli jen kandži anebo pro starší generaci Okinawanů jsou znaky problém a tak jsou tu tomu reklamy přizpůsobené.

A tak sním večeři z plastových krabiček. Seběhne se kolem mě gang koček a tváří se, že chtějí taky. Když jim nabídku zbytek, jejich šéf pohrdavě odfrkne a odejde. Já se vydávám na cestu, zanedlouho za mnou přijde chlápek, když stojím na přechodu. Zapomněl jsem napsat, že Okinawani jsou vážně milí a srdeční lidé. Před dvěma lety mi přišlo, že víc než Japonci z hlavních ostrovů. Čímž nechci říct, že ti by milí nebyli, vždyť teď snad dokonce vyhráli nějakou anketu o nejmilejší národ vůči cizincům (rozuměj turistům).

Pán na mě mávne, mávnu mu zpátky. Pak mi posunkama naznačí, že je němý. Vytáhne papírek s prstovou abecedou a celou mi ji ukáže. Páni, to musí být těžké. Další milí a zajímavý člověk, kterého jsem na cestě potkal. Uznale mu pokývám. Ukazuje, jakože solí. Asi chce peníze, ale to se mu omlouvám, to fakt nepůjde. Najednou už není milý, najednou se zlobí a já mu rozumím i bez prstové abecedy.

Jdu dál, překonám most, co se zvedá do výše nad mořem. Ten výhled mě dostane.

Okinawa není Japonsko

Stojím na mostě, vysoko nad místem, kde řeka splývá v moře. Dnes jsem jedné místní holce řekl, že to tu není moc zajímavé. Naha je nevýrazný město. Bílá uniformní jednota, město který vysterelizovali a vysáli jeho jedinečnost. Zároveň to ale vytváří jistou charakteristickou atmosféru. Není to pěkné město, ale všude můžeš krásu najít. Já ji našel v tom poklidu. Je to velkoměsto, avšak klidné skoro jako vesnička. Jezdí tu sice hodně aut, ale neslyším troubení, houkání sanitky ani hlasitý řev.

A na nebi na horizontu plují mraky, takže to teď v vypadá jako by za městem vyrůstaly obrovské ostré řezané vrcholky temně modrých hor. Iluze vytvořená speciálně pro mě. Kdyby tam ty hory zůstaly i ráno, zůstanu také. Tak důležité pro mě jsou.

Pak si koupím pivo. Tohle normálně nedělám, ale dva roky si pamatuju, že místní Orion byl hodně dobrý. A tak brouzdám městem. A pak na mě křiknou dva kluci. Hey. Od pohledu američtí vojáci. Vydám se k nim a zakecáme se.

Okinawa
kluci ze základny

Pokec s vojáky

„Já jsem si vybral Okinawu schválně, většinou si vybrat nemůžeš, ale já jim rovnou řekl, jestli by mě nemohli poslat sem,“ říká jeden z nich.

„Je to tu neskutečný, chápeš to, já jsem z Mexika, tam když se takhle potuluješ v noci nebo nedejbože usneš venku opilej, tak se ráno nejspíš probudíš bez hlavy,“ dodává jeho kamarád z Mexika.

„Dost lidí ze základny jsou ale debilové. Nechoděj nikam ven, říkaj tomu tady skála, myslej si, že jsou něco víc než Japonci,“ postěžují si svorně na kolegy.

Pak mi vypráví o tom, jak je starší generace místních nenávidí. „Když jedeš na základnu víc na severu, tak tam stojej s cedulema a skočej ti před auto, že máme vypadnout.“

„Nebo minule jsem jel s japonskýma kámošema na kole po chodníku a nějakej děda začal nadávat jen mě, že jsem blbej cizák a mám se učit japonštinu a chování. Rozuměl jsem mu, ale odpovědět jsem nedokázal.“

Díky vojákum jsem pak poznal taky japonskýho skejťáka. Překvapilo mě, že zná Česko. A tak kecáme o surfování a on pak: „Hele můžu se tě na něco zeptat? Stala se mi totiž taková věc, když mi bylo nějakých 13. Šel jsem tady na pláž a tam byly 4 holky nahoře bez. Prostě tam ležely jen tak. A jak jsem byl malej, šel jsem se jich zeptat, odkud jsou…Byli z Čech. U vás je to normální?:)“
„Před pár lety to bylo celkem v kurzu. Ale tady vidět nahou ženu na veřejnosti, to musí být šok.“
„Jo byl. Řekl jsem si, že se budu víc učit anglicky, abych tam k vám jednou mohl jet.“
A i když jsme anglicky kecali jen chvilku na začátku, zabralo to, protože anglicky uměl celkem obstojně.

Okinawa Zamami island
A o dalších dnech v ráji již brzy…A pokud chcete něco podobného zažít zkuste třeba wwoof Japan anebo workaway

 

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: