Okolo Taiwanu (2.část)

Okolo Taiwanu (2.část)

„Kterou cestou mám jet?“ ptám se a čekám od svého kamaráda Erika, který mi kolo půjčuje, nějakou radu.
„Je hodně cest, prostě si nějakou vyber a jeď. Máš google mapy. It’s easy.“

📍1.den
Je to jak bojovka z tábora. Vysadíme tě na místě X a ty se v určeném časovém limitu musíš dostat na místo Y.

„Kterou cestou mám jet?“ ptám se a čekám od svého kamaráda Erika, který mi kolo půjčuje, nějakou radu.
„Je hodně cest, prostě si nějakou vyber a jeď. Máš google mapy. It’s easy.“

image

Tím, že je všechno snadný, mě Erik nakazil. 140 km snadný nebude, v životě jsem ujel nejvíc sotva polovinu. Přesto vyrážím asi až v 11 dopoledne s tím, že to přece nebude tak těžký. Bylo!

Co se první den naučíš

Dále následuje výčet mých zjištění z prvního dne.

– Stovky skůtrů, mraky aut. Jeden velký chaos. Cože, v tomhle mám jet?! Do 30ti minut mě někdo srazí.

– Po 30ti minutách…Ten chaos má určitá pravidla a já se stal jeho součástí. Skůtry mě respektují a řidiči aut jsou kvůli skůtrům obezřetní, takže to není zas až tak nebezpečné, jak se zdálo.

– Do zadu se prakticky ohlížet nemusím. Na cestě je spousta překážek (zaparkovaných věcí v pruhu pro motorky) a všichni za mnou zdá se počítají s tím, že jím každou chvíli vjedu do cesty. Auta mi dokonce dávají přednost.

– Co platí vzadu, neplatí vepředu. Často mi někdo zaparkuje přímo před nosem, že sotva stačím dobrzdit.

– Otvírání dveří. Na to dávat obzvlášť bacha. Jakmile vystupují z auta, nedělají to moc ohleduplně.

– Ruce připravené na brzdách jsou základ!

image

– Kdybych čas strávený čekáním na semaforech věnoval studiu Čínštiny, už plynule konverzuji.
– Zelenou barvu jsem nikdy nemiloval víc!

– Po 2 hodinách. GPS důvěřuj, ale prověřuj.
– Město je labyrint.
– Sever a jih od sebe nepoznáš.

image

To znamená, že po 2 a půl hodinách jízdy zjišťuju, že jsem místo na jih směřoval na sever. Chce se mi brečet, budu muset přes celé město znovu a to že do cíle to nemám šanci stihnout si raději nepřipouštím. Kdybych jel průměrnou rychlostí 50km/h, tak to ještě dám, chlácholím se.

Měním strategii. Kontrolovat na každé křižovatce GPS je neekonomické hned v několika sférách. Asi bude lepší jet po té žluté cestě, která protíná celé město a pokračuje na jih.

image

– V zimě se na Taiwanu stmívá v 17:30, což je totálně na ***.
V tu dobu jsem v půli cesty. A tak to vzdávám s tím, že do cíle vezmu vlak. Jak ale vzápětí zjišťuji, ne každý vlak zvládne pojmout cyklistu i s kolem. Takový jede až za hodinu a půl. „Do té doby stihnu ujet minimálně o 2 stanice blíž k cíli,“ usoudím a s nově nabitou energií šlapu do pedálů.
Stihnu však sotva dorazit jen k další stanici, která se dokonce pyšní názvem města Hsinchu. Rozuměj jednoho z těch větších měst.

image

„Tady kola nebereme, to musíte jinam,“ vysvětluje mi strejda za pokladnou. A kam? „No na další stanici, 5 km odsud.“

Vzdávám to. Volám svému kamarádovi Josephovi, který ve městě s rodinou bydlí. Podaří se mi ho kontaktovat asi až po hodině. Do té doby jsem skoro rozhodnutý, že zítra odjedu druhou část cesty a s cyklistikou tím nadobro skončím, stejně jako jsem to ve 14ti udělal s lyžema.

Jenže Joseph nejenže mě u sebe nechá přespat a dostanu teplou večeři, vezme mě taky ke svému kolegovi z práce. Zastavíme před obrovskými garážovými vraty a několik minut v potemnělé ulici čekáme, jako nějací gangsteři na předávku drog.
„Gene je do kol blázen,“ prohodí směrem ke mně Joseph.
Pak se konečně rozezní zvuk plechu a vrata se pomalu vysunují nahoru.

„Omlouvám se za zdržení pánové,“ vítá nás potem orosený Gene. „Právě jsem byl uprostřed tréninku.“ I když na to postavou nevypadá, je to vášnivý triatlonista.
Vstupujeme do jeho doupěte. Je to jak Batmanova garáž, kdyby býval jezdil na kole.

„Tak co byste potřebovali?“ zeptá se Gene zatímco už něco hledá. On už dávno ví, čím mě dovybaví.
„Nějaké přídavné brašny na zadní kolo,“ řekne mu Joseph a já nesměle přitakávám a rozhlížím se, je tu nejméně 7 různých kol. Gene mi dává vybrat mezi velkou a ultravelkou brašnou, beru tu první a mám za to, že tím je to skončeno.

„V čem mladej jede?“ ptá se. „Snad ne v těchhle zelených kalhotech?“ Já jen omluvně přikývnu.
Hodí mi černo-černý cyklistický komplet. „V tomhle budeš mít menší odpor vzduchu, pojede se ti líp. A večer to přemáchneš a do druhýho dne to máš suchý. Co větrovka, máš?“

A dostanu pak ještě kupu věcí, jako agent 007 v té tajné laboratoři. Teď už to nejde vzdát. Vlastně jsem měl štěstí, že jsem tady v Hsinchu musel na noc zastavit. Druhý den v sedle nechápu, jak bych bez všech těch věciček vůbec mohl celý ten výlet podniknout. Možná ještě nejedu tak rychle jako vášnivý cyklista, ale už tak alespoň vypadám

image

Pokračování příště…

Midori

2 Replies to “Okolo Taiwanu (2.část)”

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: