Poprvé v Japonsku

Poprvé v Japonsku

Zašeptal jsem aspoň do okýnka sugééé. Zvláštní pocit, když se najednou vznášíte nad něčím, co je tak jiné, než váš domov. Nádherné vrásčité hory, úhledně poskládaná rýžová políčka, malé vesničky, moře vody.

Poprvé cestování do Japonska! Bylo to jako sen, ze kterého se ne a ne probudit. Když jsem snídal, bylo mi špatně. Noc předtím jsem spal ani ne čtyři hodiny, protože jsem do noci balil kufr. Věděl jsem, že je to špatně, protože se nějakou dobu nevyspím. Za pár hodin jsem měl nastoupit do letadla mířícího přímo do Japonska. Nějak jsem si ale pořád nedokázal uvědomit, že už zanedlouho budu na druhý straně světa. Přímo v těch místech, kam se chci od dětství podívat. Mému žaludku nepomáhalo ani to, že se mi paní hostitelka neozývala na poslední zprávu, i když jí vedle jména zeleně svítil nápis online. Teď už ale nešlo vycouvat, i kdybych si měl v Japonsku hledat nového hostitele.

I když to tak nemuselo být, kdyby byla Praha zacpaná autama, letadlo jsem v pohodě stihnul. Za chvíli už jsem s letenkou v ruce hledal své sedadlo. Seděl na něm ale obtloustlý pán. Fin, který se dokázal vtěsnat jenom na krajní sedadlo. Nabídnul jsem se teda, že si sednu mezi něj a jeho manželku. Říkal mi, že si s ní můžu povídat, ale asi to byl severskej vtípek, protože paní angličtinu vůbec nedávala. Nebo byla moje výslovnost natolik špatná, že nerozuměla ani základním otázkám typu: Kam letíte. Pán byl výřečnější a na oplátku, že jsem mu přenechal sedadlo, svolil, že mě naučí říct finsky Ano a ne. Ne jsem pochopil, ej by snad zvládnul každej. Ano ale znělo jako tralala. Ani jsem to po něm nezkoušel zopakovat. Na závěr, když jsme vystoupili, se mě ptal, co vlastně budu v Helsinkách dělat. Řekl jsem, že tam strávím jen asi dvě hodiny. Nechápavě koukal. Dodal jsem, že pokračuju do Japonska, kde budu 3 měsíce a on vyvalil oči. Asi jsem se svým batůžkem nevypadal jako někdo, kdo se chystá na tak dlouhou cestu.

Mezi Japonci

Už z Prahy se mnou letělo pár Japonců a nějací Korejci, ale když jsem dorazil na svůj gate v Helsinkách, rázem jsem se stal absolutní menšinou. Gaidžina jsem žádného neviděl. Snažil jsem se naposlouchávat japonštinu, ale ósacký dialekt není zrovna snadno dekódovatelný. To přijde časem, uklidňoval jsem se. Doufal jsem, že vedle mě bude sedět nějaký Japonec, který si bude chtít povídat. Šance, že to bude alespoň Japonec byla rozhodně velká. Jenže vedle mě zůstalo prázdno. Škoda, protože jsem se neměl s kým podělit o svůj první dojem, když jsem zahlédl japonské souostroví. Zašeptal jsem aspoň do okýnka sugééé. Zvláštní pocit, když se najednou vznášíte nad něčím, co je tak jiné, než váš domov. Nádherné vrásčité hory, úhledně poskládaná rýžová políčka, malé vesničky, moře vody. Připadal jsem si jako při prvním milování, bylo to tak jiné než v představách a stejně dobré.

I přesto, že vedle mě nikdo neseděl, jsem se snažil komunikovat, co to šlo. Hned na startu jsem se zeptal letušky, kde je moje sedadlo. Vypadalo to, že mě má za blbečka. Po nechápavém pohledu mi poklepala na letenku, kde to bylo napsáno. Další pokus nastal, když se ke mně blížila její kámoška s vozíkem naloženým pitím. Would You like something to drink mister? Ringo džúsu. Jak málo stačí k letuščinému šoku. Tohle jsem na ní pak aplikoval ještě jednou. Její kolegyně bohužel obsluhovala na druhé straně. Platonicky jsem se do ní zamiloval. Byla jako robot, android. Člověk prefabrikát, který nemá city ani osobnost. Nahodila úsměv a kawaii hlásek a jela. Přišlo mi to fajn.

letadlo
miluju létání, byl to ezoterický zážitek

No ale, když jsem vystoupil, tak to už tak sugé nebylo. Ale byla sranda, Japonci jsou vtipní. Jelikož jsem absolutně netušil, kde mám projít kontrolou, sledoval jsem dav proudící z mého letadla. Díky nim se mi podařilo nastoupit na vlak, který nás odvezl neznámo kam. A tam stál srandovní pán, který asi anglicky moc neuměl, ale přesto dirigoval cizince, aby náhodu nestáli v řadě ke špatné přepážce s imigračním úředníkem. Papíry k vyplnění jsme dostali už v letadle. Ale i když jsem měl anglický slovník, tak jsem některý otázky nechápal. Používali strašně divný slova. A otázky typu: Poslal jste si něco zvlášť do Japonska, mě fakt přišly trochu zvláštní. Nechal jsem tam pár prázdných políček. Zaškrtnul jsem jenom, že nevezu žádné drogy. Nevyplnil jsem ani adresu, kde budu bydlet, protože jsem si ji samozřejmě nepoznamenal. Proč jedete do Japonska? Krom cestování jsem anglicky napsal ještě visiting friends. Po pár hodinách marné snahy usnout, mě napadlo, že tam dodám ještě trénování karate…a proč to nenapsat znakama.

Imigrační kontrola

Blížil jsem se k pánovi za plexisklem. Netečně na mě koukal a já si pořád dokola opakoval, že musím zachovat klid. Podal jsem mu papírek. Ve vteřině mě vykázal, ať tam doplním adresu. Cítil jsem se jako v pasti. Ochotný dirigent mě ale kamarádsky objal kolem ramen, alespoň jsem měl ten pocit, a ptal se mě, co je špatně. Japonsky jsem mu vysvětlil, že neznám adresu pobytu. Napiš název hotelu. Nebudu bydlet v hotelu, ale u kamaráda. Tak prý stačí, když napíšu jeho jméno a město. Paní u stolečku, kde to vyplňuju, má ale jiný nápad. Prý si můžu zapnout počítač, kde podle mých slov adresu mám. Zbytečná komplikace, vysvětluju jí, že maj jiný zásuvky a počítač tam nezapojím. Chválím sám sebe, jakej jsem hned na začátku ukecávač. Paní to dokonce vyplňuje za mě. Jenom místo Širahamy píše Hirošima. To mám teda hodně špatnou výslovnost.

Pokus číslo 2. Kamarád dirigent se pro jistotu podívá do mého papírku. „Karate Kunden???“ vyvalí oči. Říkám si, že jsem asi spletl znaky. Ale to ne, to jen on vyslovuje d místo r, asi místní dialekt. Význam chápe a předvádí pár pohybu alá ninja, co se nejspíš naučil ještě za časů VHS kazet. Pán na přepážce, tentokrát jsem vybral sympatičtějšího, který neměl na obličeji roušku, se tomu taky diví. Ale pouští mě dál.

Kvůli tomuhle zádrhelu se k zavazadlům dostávám až jako poslední. Super nápad nechat si kufr zabalit do potravinářský fólie za stovku. Teď řeším problém, jak ji sundat. Japonci si ale poradí, navíc jich tu na mě je asi 10. Jeden přímo v kontaktu se mnou, ostatní jen situaci s prapodivným zalíbením v očích pozorují. Pán se mi omlouvá a ptá se, jestli může nahlédnout dovnitř. Omlouvá se mi a bere nůžky. Kolega mu donese řezák. Omlouvá se mi a zkouší ho použít. Omlouvá se mi a bere si zase nůžky. Konečně rozstřihne fólii. Omlouvá se mi a znovu se ptá, jestli je v pořádku, když mrkne dovnitř. Omlouvá se mi a bere zip. Mluvím s ním japonsky. Omlouvá se mi a říká, že je super, že mluvím japonsky. Omlouvá se, kouká do další kapsy, omlouvá se a ptá se na drogy. Omluvil se mi mockrát. Na dlouhou dobu poslední sranda, možná jsem měl něco vzít a mohl bych s nima pokecat dýl.

Autobus z Kansai airport

Jdu se podívat ven a omrknout busy, jeden tam stojí. Koupím si lístek v automatu. Jenom ale hádám, kterou ze dvou verzí. Latinka chybí. Gaidžin friendly jak cyp. Naštěstí jsem koupil správný a tak razím na autobusák, kamsi do středu Ósaky. Budu tam sice strašně brzo a budu muset čekat až do čtyř, ale snad to tam bude zajímavější než letiště. Navíc časovou rezervu jsem si dal proto, abych měl dostatek času svůj dálkový autobus najít.

Následuje hlášení o tom, jak si máme zapnout pásy a vypnout mobily. Za mnou sedí skupinka japonských frajírků. Místo aby telefony vypnuly, tak si začnou nahlas pouštět vyzvánění. Soudím tedy, že se určitě ani nezapnuli. Čekám, kdy se o mně začnou bavit, ale neslyšel jsem svoje jméno, takže se mi asi neposmívali. Překvapivě mě dokonce pouštěli při výstupu. Nakonec v sobě přece jen nedokáží potlačit onu pověstnou japonskou zdvořilost.

První dojmy

A můj první dojem z Japonska? Čekal jsem, že nebudu vědět, kam koukat dřív, ale přišlo zklamání. Ósaka je úplně obyčejný kosmopolitní město, jenom s tím rozdílem, že jsou všude znaky. První můj poznatek je, že baseball je tu fakt populární. Zahlídnul jsem pár hřišť a všude se hrálo.

Busák je stejně nudnej a to tu budu čekat ještě dalších šest hodin. Mám v plánu zajít na oběd, ale nejdřív jdu do obchodu okouknout japonský zboží. Pití tam maj hodně a ani nevím, proč si nakonec vybírám zelený čaj. Asi, jak jsem byl ospalý, tak mě nedošlo, že asi slazený nebude. V Japonsku to je totiž fakt čaj a ne limonáda. Docela hnus, když to nečekáte a nejste čajmen. Po pár hodinách se na místo činu opět vracím, tentokrát už si vyberu správné pití. Mangová limonáda žluté barvy určitě nemůže být hořká. Sháním ale žvýkačky. Beru celý sáček, protože nic jiného nevidím. Záhy ale zjišťuju, že to nejsou žvejky ale jogurtový bonbóny. Další omyl, ale nakupování v Japonsku se tím vlastně stává mnohem zábavnější. Navíc ty bonbóny jsou navíc narozdíl od čaje fakt dobré. Kdybych byl prachatý podnikatel, začnu je prodávat v Čechách.

Trajdání po autobusáku mě moc dlouho nebavilo, i když byl šestipatrovej. Vozit se po eskalátorech s dvacetikilovým kufrem není moc velká zábava. Navíc jsem tam byl asi jediný cizinec, takže jsem byl strašně nápadný, když jsem kolem stejných lidí procházel po páté. Venku to bylo lepší, ale zase jsem se trochu spletl. Osačani maj asi rádi kola, ale na chodníku značka – přeškrtnutý kolo v červeným kolečku. Jeden by řek, že to bude zákaz. Místo toho na mě ale nalítávali cyklisti jak špačci na vinice. Naštěstí jsem našel klidnější části. Z dálky jsem uslyšel strašný řev. Vybavily se mi demonstrace proti cizincům a napadlo mě, že by to byla fakt haluz, kdybych dostal hned první den v Japonsku po tlamě. Zamířil jsem tedy blíž a uviděl baseballové hřiště, hrál se zápas nějakých dětí. Na jedné lavičce vedle spal totálně offline týpek. Že v Japonsku hned potkám bezďáky jsem taky nečekal, ale asi nějaká jejich oblíbená část, protože vzadu jich ještě pár posedávalo, někteří si četli. Jeden spal na trávě vedle silnice a dost možná ani nedýchal. Na dětském hřišti cvičil postarší pán. Na další lavičce seděl děda a baštil obentó, zapáleně sledujíc zápas svých vnuků. Chvíli jsem přemýšlel, že bych si k němu sednul a pokecal s ním, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Za rohem si dělali výrostci barbecue párty. Ta vůně lechtala můj žaludek. Napadlo mě, že bych se k nim socknul. Třeba by byli nadšený z toho, že bych jim něco řekl Japonsky a pozvali mě. Možná bych byl ale za trapáka. Šel jsem teda zpátky na busák, že si koupím něco vlastního.

prso
podivný prsu podobný útvar

Poprvé v restauraci

Co asi bude moje první jídlo v zemi vycházejícího slunce? Je tu obrovská výhoda, že ve výloze si můžete prohlídnout plastovou verzi menu, tak dokonalou, že byste se do ní klidně zakousli. U jídel je i napsaná cena, takže nekupujete zajíce v pytli a dovnitř vlezete až potom, co se rozhodnete. Já si vybral pro polívku s nudlema a rybou. Vlezl jsem dovnitř a začalo to. Všichni pracovníci restaurace začli řvát. Kdybych si nevzpomněl, že to tak v Japonsku dělají, asi bych si myslel, že nemají rádi cizince a s brekem utekl. Než jsem se stihl posadit, paní přede mě postavila vodu s ledem, zelený čaj a mokrý teplý ručníček. Parádní servis, Češi by se mohli učit. Jen jsem si nebyl jistý k čemu slouží ten ručník, a tak jsem chvíli sledoval ostatní hosty. Jeden si s ním otřel čelo, a tak jsem to udělal také. Načež jsem si všiml, že na mě několik ostatních lidí překvapeně kouká.

I když mě jídlo moc nechutnalo, chtěl jsem jim ho pochválit, abych procvičil japonštinu. Při placení jsem paní sdělil, že to bylo fakt dobré. Ona na mě ale jen nechápavě zírala. Tohle nevyšlo, v Japonsku nejsou zvědaví na nějaké vykecávání jako u nás. Nabývám dojmu, že to jsou roboti. Sice je pořád zkoušej vyrobit, ale nějak přehlídli, že se jima už sami stali.

Dál bloudím po obchoďáku, na střeše je zahrada, ale dá práci najít jediný výtah, kterým se tam dostanete, takže napoprvé končím v patře kanceláří. Pak už se mi povede najít ten správný. Nahoře stojí děda a pobízí mě, ať se jdu podívat. Asi ho tam mají proto, aby se někdo nelekl, kam se to dostal. Sice tam docela fouká vítr, ale radši sedím tam, než dole. Jsem už ale tak ospalý, že se rozhodnu pro poslední možnost a to sice zajít do kavárny na kafe. Dávám si za 400 jenů. Tyvole ale takovej hnus jsem ještě nepil. Midori kafe. Ble. Ale aspoň u něj bez problémů vydržím sedět hodinu. Málem ale usnu. Jak jsem ospalý, mám pocit, že se všichni okolo baví česky a ten pocit ještě chvíli přetrvá.

midorikafe
midorikafe

Vydám se k autobusu, ale i když jsem ještě před hodinou znal celej busák jako svý boty, teď nemůžu najít eskalátory, který by mě tam dovezly. Jako by celé patro přestalo existovat. Možná jsem se ocitl v magickém světě jako Harry Potter. To by ještě scházelo, aby mi kvůli tomu ujel bus. Můj mozek ale nedokáže pořádně uvažovat. Nakonec zjišťuju, že nástupiště je o patro výš. Znovu využívám japonštinu a ptám se několika lidí, jestli je má jízdenka platná, protože jsem si ji vytisknul z netu. Nikdo mě však nechápe. Přiznávám, tentokrát je chyba na mé straně, otázku jsem špatně formuloval.

Nasedám do autobusu. Rád bych sledoval cestu, ale měl bych se vyspat dřív, než dorazím k hostitelům. Zavírám oči, všichni mluví česky. Když totiž otupí vaše pozornost, Japonci začnou mluvit česky. Oni to totiž umí. Na nějakou dobu usínám. Probouzím se v Japonsku, v pravém, v tom, do kterého jsem měl namířeno. Mé srdce plesá a ospalost je ta tam. Projíždím zelenými horami po úzké silnici. Je tu hodně skal nebo betonových odlitků a uprostřed pokaždé žebřík až nahoru. Zvláštní, o tomhle jsem nikdy neslyšel. Asi kvůli zemětřesení, někoho se na to zeptám.

Čekání na hostitele

Pro jistotu jsem si nastavil budík, kdybych náhodou nadobro usnul. O čtvrt hodiny dřív než máme plánovaný příjezd. My ale nakonec přijeli asi o dvacet minut dřív. Já ale naštěstí byl tou dobou vzhůru a tak jsem v pohodě vystoupil. U zastávky stál chlápek a divně po mně koukal. Napadlo mě, že by to mohl být pan Asamoto – hostitel. Ale nijak se ke mně neměl, a tak jsem se šel postavit pod stříšku, protože pršelo. Za rohem stála paní, taky po mně zvláštně koukala, ale nic neříkala. Uklidňoval jsem se tím, že snad moje hostitelka není hloupá a podle popisu: Velký člověk, velký kufr, mě bez problému pozná. Krom toho, že jsem tady byl jediný běloch. Postával jsem tam asi deset minut, vedle se srocovala skupinka důchodců, že půjdou na diskotéku. Moc jsem tomu jejich dialektu nerozuměl, ale málem mě vzali s sebou.

Stoupnul jsem si radši před nádraží, kde postávaly mladší lidé. Ty mě ale s sebou nechtěli. Pak ale přijely dvě holky a dlouho seděly přímo přede mnou v autě. Párkrát zatroubily, až mě přišlo na mysl, jestli pro mě Asamotovi neposlali své dcery. Myslel jsem sice, že žádné nemají, ale mohl jsem se splést. Pak jedna z nich vystoupila a já znervózněl. Ale nakonec vyplynulo, že čekaly na někoho jiného a já ostrouhal a musel čekat dalších aspoň deset minut. Uklidňovalo mě jen to, že mě paní Asamotová v průběhu dne napsala, že tam bude čekat.

Pak konečně přišla. Starší sympatická paní. Poznala mě hned. Jeli jsme asi čtyřicet minut a nenastalo žádné trapné ticho, pořád jsem jí něco vykládal v Japonštině. Když ale mluvila, tak pořád říkala okásan no ie (matčin dům). Z toho jsem nabyl dojmu, že je to dcera paní Asamoto. Prý tam maminka má už čtyři woofery a ještě tam je syn jejího muže, kterému je třicet, ale vypadá na mnohem míň a nemá rád sport.

Když jsme přijeli, tak jsem pořád čekal, kdy teda přijde ta maminka. Někdo řekl, že už šla spát. Až ráno mi došlo, že paní Asamoto jen používá místo wataši jako zájmeno okásan. A její muž otósan. Kvůli tomu jsem jim omijage donesl až druhý den. Jinak jsme ale kecali s ostatníma brigádníkama. Všichni byli v pohodě. Francouz, co dělá karate a umí japonsky. Taiwanec, kterej umí asi nejlíp, i když občas něco vyslovuje divně. Němka, takovej ten typ, co se do Japonska přišla najít, neumí Japonsky a chce strašně jet do Tokya. A holka z Hong-kongu, která je tichá, ale hlavně proto, že japonštinu moc nedává.

Nakonec jsem šel spát až v deset, usnul jsem hned. Ale vzbudil jsem se ve čtyři ráno a už jsem neusnul. Tak jsem jen dvě hodiny ležel a přemýšlel, co napíšu do blogu. Slovo za slovem, větu za větou. Jenže není tu moc čas na psaní, pokud nechci být asociál.

Pokud vás to také láká zkuste mrknout na stránky wwoof japan

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: