První wwoof (pracovní) den v Japonsku

První wwoof (pracovní) den v Japonsku

Večer jsem nemohl usnout a ráno jsem byl vzhůru už okolo 4:00. Aha, tak tohle je jet-leg. Teď už zbývalo jen počkat, až se vzbudí ostatní a vyrazit vstříc mé první práci.

Kam, že to vlastně jedeme?

Přišla první práce, ale nikdo mi neřekl, oč půjde. A tak jsem si pro jistotu natáhl jen mikinu a staré tepláky. Holky se pěkně na místo svezly autem a my tři kluci dostali kola. Japonská kola zvaná ママチャリ, tak maličká, že jsem koleny málem narážel do řídítek. Museli jsme vypadat jako gang gaidžinů, když jsme si to štrádovali po cestičce podél řeky.

Prodavačem manga komiksů

Když jsme dojeli na místo, čekalo mě překvapení. Všude spousta lidí, postavené stánky. Vzápětí jsem vyfasoval zástěru s tím, že ze mě bude prodavač. Takže jsem se stal tím, kterým jsem se včera trochu smál – robotem s křečovitým úsměvem. Dostal jsem nakázáno neustále vyřvávat „iraššaimase“ a ještě něco, čemu jsem ani nerozuměl.

wwoof japan wakayama

 

Kdo mě zná, tak mu musí být jasné, že tohle nebyla zrovna práce dle mého gusta. Takže jsem to iraššaimase jenom nesměle špital a cítíl jsem se maximálně divně. Můj parťák jménem Naoki, hostitelův syn, entuziasmem taky zrovna nehýřil. Paní Yumiko měla pravdu, fakticky nevypadá na třicet. Kdyby mi řekli, že mu je jedenáct, tak bych tomu bez problému věřil. Na druhou stranu ale působí jako starý nevrlý dědek, navíc je to zarytý nemluva.
Zkrátím to, jelikož v mé části stánku byly manga komiksy za 10 jenů, asi 2 koruny, ze začátku jsem měl narváno. Stačilo jim říct, že to stojí tolik, protože cena tam nebyla napsaná. Já ale chtěl být trochu aktivnější a navázat s místními kontakt, a tak jsem jednomu malýmu klučíkovi řekl „Jasui desu nee“ (To je ale levné, že?). Podíval se na mě, jakože wtf strejdo, co to tady kecáš a řekl: Jasui desu jo (Jo, je to opravdu levné). To byl vrchol mého prodejního umění. Za celý den jsem nic jiného, než mangu neprodal. Sám bych si jednu koupil, kdybych si býval vzal peněženku.

Japonsky neumím…

Babičky, který mi šéfovaly mluvily tak rychle, že jsem to absolutně nedával. Z toho nabyly dojmu, že asi japonsky teda moc neumím a moc se se mnou bavit nechtěly. Dokonce se ani nezeptaly, odkud jsem a pak to vyzvídaly až na Naokim. Jejich systém prodeje byl taky zvláštní. Měl jsem prodávat, ale že by mi daly nějaké drobné na rozměňování, to je fakt nenapadlo, takže pokaždé, když mi někdo zaplatil 100 jenovou mincí, musel jsem za babčama, ať mi dají drobné na vrácení. I když bych řekl, že číslovky si dávám bez větších problémů. Stejně jsem pokaždé měl problém se s tetama domluvit.
Do toho celý den okolo chodily děti s kasičkama a řvaly pokííí nebo něco takovýho. Jeden z nich se v tom obzvlášť vyžíval a jeho hlas mi byl nějak zvláštně povědomý. Pak mi to došlo, to byl dabér Naruta. Teda slyšel jsem, že to je holka, ale kecaj. Mám video, takže se pak můžete sami přesvědčit. Pokládal jsem to za dobrý způsob, jak se rodiče mohou svých ratolestí zbavit na celý den, ale záhy jsem pochopil, že v Japonsku je umění křičet vysoce ceněno. Ve skleníku vepředu totiž probíhali celý den různá vystoupení, tance, divadlo. A pokaždé se ze zadu ozval bojový pokřik. Hlavní šéf všechny povzbuzoval jako by měli jít na smrt a oni přitom tančili třeba s vějíři na neskutečně smutnou písničku. Z pohledu cizince to bylo poněkud srandovní.
stanek

Súpá bóru rámen

K obědu mě Naoki vzal na nudlovou polévku. Konečně jsem tedy ochutnal onen slavný rámen. Úplně normální jídlo, jenom ten způsob jedení je trochu divný. Srkat to jak komár nektar, to mi fakt nejde. Japonci od vedlejších stolů si mě však přeměřovaly přísným pohledem, a tak nezbývalo než se pokoušet srkat. Nakonec to ale stejně vzdal a jedl to po našem. Léta maminčina cepování, ať nesrkám, holt udělaly své.
Po obědě za mnou Naoki zase přišel a řekl „supá bóru wo jatte mite“ (Vyzkoušej super ball) a dal mi do ruky peníze. Jelikož se vedle házelo baseballovým míčkem na terč, myslel jsem si, že to je ono. Mýlil jsem se, koupil mi tři hopíky, který jsem si musel vylosovat a pak mi vysvětlil, že to nejsou jen tak obyčejné míčky, ale míčky skákací. Nějak jsem to nepobral, ale hopík se vždycky hodí, obzvlášť když je svítivě žlutej.
wwoof japan wakayama první wwoof
Naoki je ten vpravo
V průběhu celého dne za mnou přišel taky jeden z vrchních šéfů a děkoval mi, že jim pomáhám. Hostitel – pan Asamoto obcházel trh s vysílačkou a pokaždé se optal, jak to jde. Fajn chlápek. A pak ještě pár lidí, které jsem ani netušil, že znám. Většina z nich to na mě zkoušela anglicky, zatímco na kámošku, co neumí japonsky, ale je Asiatka, furt mluvili japonsky. Zvláštní svět. Pak jsem ještě pokecal s učitelem kaligrafie, milej stařík s rouškou přes ústa.
Jinak jsem byl ale za atrakci. Hned z rána přiběhly dvě holčičky s foťákem a z dálky si mě fotily, když jsem je uviděl, zapózoval jsem. Teta z mýho krámu jim nabídla, že je se mnou vyfotí, ale styděly se a utekly. Pak se dvojice postižených úplně polekala, fakt se báli a křičeli: Gaidžin!, jako bych byl čert. Musel jsem se smát a ujišťovat je, že nikomu neublížím.

Tradiční charitativní trh

Celá tato událost se prý odehrává jednou do roka, všichni přinesou věci, kterých se chtějí zbavit, jiní prodávají jídlo a výtěžek jde na místní charitu. Fakt jsem z toho nabyl dojmu, že je tady určitý společenství dobrých lidí, který dokážou táhnout za jeden provaz. Bavilo mě, jak tancovali na pódiu, i když to vůbec neuměli. Teta sedla za bubny, strejda za kytaru, mladej mlátil do piána a mamka s děckem na zádech do toho zpívala wapí hapí. A i když jim to tancování vůbec nešlo, bavili se tím a to je hlavní. Pak zase tančili v hadovi přes celý tržiště. Atmosferický. Já ale natáčel a nestihl se přidat, škoda, ale pro vás dobře, protože to můžete vidět.

Když celý festival skončil, nikdo na nic nečekal. Ihned se začalo s úklidem a rozebíráním stánků. Bude to znít možná divně s naší rudou minulostí, ale já měl fakt dobrý pocit z toho, že jsem součástí toho soukolí. Tety zametaly, starší strejdové přijížděli ve svých miniaturních dodávkách značky suzuki a odváželi složené stany pryč. Když jsme skončily, tety donesly káď s ledem a každý dostal plechovku nebo čaj, tomu jsem se ale naštěstí vyhnul. Zato jsem si už tady stihl oblíbit jiné pití – sangaria (a není to španělská sangria), limonáda zvláštní chuti.
Co se mi ale líbilo nejvíc, byl závěr. Všechny zbylé věci se totiž shromáždily v jednom zbylém provizorním stánku a začla aukce. Šéfik, kterej předtím pořvával na tanečníky, to celý moderoval. Byla to show, sranda a všichni se bavili a nakonec nic nezbylo. Taky jsem něco vydražil, už ani nevím co, ale neplatil jsem to, takže to je jedno.
Jo a málem bych zapomněl, že nás pět brigádníků pozvali na pódium, aby nám poděkovali. Doběhl jsem na poslední chvíli, když za mnou přiběhl jeden kluk, že mě všichni sháněj, že jsem rjúgakusei (zahraniční student). No proč ne, i tak se to dá asi říct.

Poprvé v Onsenu

Pan Asamoto byl hodně unavený a začal se rozplývat nad tím, jak by rád ulehl do onsenu (rozuměj horké vody). Ptal se mě, jestli už jsem tam někdy byl. Tím se dostávám k nejdůležitější frázi mého pobytu mada (nanika) šita koto ga nai, tohle jsem ještě nedělal. Japonci se mě začli smát a kamarád z Taiwanu, kterej se japonsky čteno jmenuje jako pivo – Asahi, mi vysvětlil, že si Japonci myslí, že se stydím. Hmm, uvidíme, kdo se bude smát v onsenu…
Tak jsme tam jeli. Onsen byl v obrovském hotelu. Jak to chodí, jsem okoukal za pochodu, ale nikdo mi neřekl, jak dlouho tam vlastně mám být. A tak jsem v horké vodě seděl, až mi začalo být divný, kde všichni jsou. Tak jsem vylezl a zjistil, že nikde nikdo. Motala se mi hlava a celé tělo jsem měl zesláblé. Dokonce na ten stav mají slovíčko, ale v tom stavu jsem si ho nemohl zapamatovat. Krom toho jsem si spálil krk, takže nakonec se stejně smáli zase ostatní.

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: