Jaké je studium v Koreji

Jaké je studium v Koreji

3645d655b6_Study-TipPo roce na cestě jsem se do školy docela těšil. Lákalo mě především poznání cizího školského systému a možnost srovnání s tím českým, se kterým jsem nikdy nebyl moc spokojený.

Studium v Koreji

Takže jak takové studium v Koreji probíhá? Zatím můžu napsat jen postřehy po dvou týdnech, takže asi později vydám pokračování, kde napíšu  dojmy po celém semestru či po dvou.

studium v Koreji
Buď tak pyšný na Sogang, jak on je pyšný na tebe…Já jsem pyšnej na sebe, že tu studuju

 

Zapsal jsem si 4 plus 1 bonusový předmět (korejštinu). Konkrétně: Fantasy, Vetřelci v americkém filmu, business English a Angličtina přes internet. Začnu posledním jmenovaným, protože ten jsem si okamžitě po první hodině odepsal.

Přišel jsem do třídy plné Korejců a byl jsem z toho celkem v šoku, pak se ukázalo, že se tam přihlásil ještě jeden Singapuřan (v Singapuru je úřední jazyk mimojiné angličtina). Těšil jsem se, že se toho naučím spoustu o moderních způsobech, jak se přes internet a telefon učit. Nakonec to ale tak skvěle nevypadalo. Na první hodině jsme se pouze ve skupinkách představili, přičemž Korejci všichni svorně zmínili, že tam jsou jen kvůli snadně získatelným kreditům. Angličtina by mi určitě prospěla, ale 2 hodiny týdně můžu využít efektivnějším způsobem.

Fantazie

Předmět věnující se fantasy jsem si zapsal, aby mě to nutilo číst a přineslo mi to inspiraci pro vlastní psaní. „Kdo si to zapsal, protože si myslí, že se budeme bavit o dracích, tak asi může odejít,“ uvedl to učitel, Němec s pěknou angličtinou. Tohle je první rozdíl oproti výuce u nás, první jedna až dvě hodiny jsou úvodní. Takže vám řeknou podmínky hodnocení, který tady nespočívá jenom ve finálním testu, ale skládá se často také z docházky, mini-testů, aktivitě při hodině, prezentací, seminárek. Docházka je přísná, za zpoždění v řádu minut vám dají třetinu absence, v případě 5 celých absencí bez debat končíte. To je fér, chodit by se mělo včas (říká někdo, kdo sám na hodiny dobíhal celý spocený a zadýchaný a pokaždé při stoupání po schodech k učebně vymyslel originální výmluvu, proč jde pozdě i tento týden). Pozitivně hodnotím i to, že je všechno předem nalajnované a vy víte, kdy se co bude probírat, co si na to přečíst. Tohle jsem ale zažil i u nás, abych nekřivdil.

První týden se tedy většinou neučí, učitelé počítají s tím, že studenti se ještě promíchají a nemá cenu začít vykládat. Až na výjimky teda, paní Kim nám hned pustila ukázku z Chaplinova Imigranta (jak aktuální to téma v dnešních dnech) a dala nám pár minut na analýzu. Já jsem se samozřejmě nejdřív film sledoval a až pak se jal sepsat nějaké postřehy. Když však za pět minut řekla, že máme dopsat větu a poslat papíry dopředu, byl jsem trochu v šoku. Tohle jsem nečekal a příště si na to budu muset dát bacha. Navíc při tomhle předmětu zjišťuju, že moje angličtina bez možnosti použít slovník občas trošičku nestačí. O důvod víc na ní zapracovat.

Na to, že jsem studoval film, tak rozhodně nevynikám. Je to trochu jinej systém. Mám pocit, že v Olomouci nám páni učitelé většinou předložili svůj pohled na film a my ho převzali, anebo jsme z pohodlí domova vypracovali referát, recenzi. Nedělali jsme ale to, že by nám pustili kousek filmu a my ho ve skupinkách zanalyzovali, probrali své postřehy. Tohle mě celkem baví, i když předmět to je těžký. Každou hodinu začínáme testem, jestli jsme zkouknuli zadaný film. Poprvé byl třeba E.T. mimozemšťan. Pohoda, říkám si. Ale otázky byly celkem záludné. Super ale bylo, že jsme se pak dali do skupinek a každá dostala za úkol zodpovědět jednu z nich, takže to byl skvělý brainstorming. A zatímco před celou třídou je občas těžké mluvit o vašich dojmech z filmu, v menší skupince to lítá.

Na další hodinu jsme se měli podívat na Zloděje těl z padesátých let. Dobrý film, ale nikterak složitý, říkal jsem si. Otázky mě opět dostali. Co znamenali úvodní titulky….tududumtum…já si jich ani nevšiml, další otázka: co znamenal ten shaekspearův citát…tududumtum…to jsem nějak přeslechl asi…a tak to pokračovalo, plus jsem neznal jména postav, moje chyba, příště si dám bacha.

Business angličtiny jsem se bál a zvažoval, jestli si ji neodepsat, i když jsem věděl, že tenhle předmět bude asi nejpřínosnější. Koneckonců jako závěrečnou zkoušku máme pracovní pohovor v angličtině. Nakonec jsem se hecnul a je to zatím nej předmět. Baví mě hlavně metody, jakýma to učitel z Nového Zélandu dělá interaktivní. Už jen to, jakým způsobem jsme se představovali. Žádné, že si stoupneš a před celou třídou na sebe práskneš svoje jméno a že máš rád skládání puzzlí a luštění sudoku. Pěkně nám dal do ruky papír s tabulkou, na projektoru nastavil odpočítávadlo na dvě a půl minuty a rozletěli jsme se po třídě. Bylo to super, dost často nám ten krátký čas nestačil. Všechny jsem ani poznat nestihl.

Sám sebe potom Jason představil kvízem. Ze série obrázků jsme měli poznat, odkud je, jaký má koníčky, apod. Tomu říkám škola hrou. Neustále pracujeme v týmech, hodina není nudná, absolutně odsýpá. Kdybych někdy dělal učitele, z tohohle si rozhodně vezmu příklad. Ten chlápek ví. Navíc má luxusní přízvuk, poslouchat ho je jedna báseň.

Korejština

Přiznám se, že na Korejštinu jsem se těšil nejvíc. Začala až od druhého týdne. Mohli jsme jít na rozřazovací test, ale já si řekl, že to vezmu pěkně od začátku. Třikrát týdně po dvou hodinách, večer od sedmi do devíti. Ve třídě je nás šestnáct, což je tak akorát. Jsem zvědavej na vyšší level v druhým semestru, kdy nás třeba v tý třídě bude ještě míň. Vlastně se ale na vyšší level dostat nemusím, protože už jsem slyšel historku o klukovi, kterej už druhej semestr okupuje základní úroveň.

Za kurz jsme si museli zaplatit, 6000, přičemž je to ale jen pojistka a motivace, protože pokud uděláme závěrečnou zkoušku, peníze nám vrátí. Slyšel jsem už historky z jiných univerzit, kde studenti záhy zjistí, že korejština je celkem těžkej jazyk a jelikož je nic nedrží, tak pláchnou. Tohle je super systém a i když spousta lidí říká, že je to baví, u jiných si myslím, že nebýt těch investovaných peněz, za chvíli by to vzdali. Tudíž by to měli zavést i jinde.

Máme mladou sympatickou učitelku, která nám to vysvětluje tak krásně a názorně, že jsem dokonce pochopil rozdíl mezi O a O, a tak to, že mezi E a E rozdíl není ani pro Korejce, i když se to jinak píše. Na první hodině jsem se sice šel zeptat, jestli bych mohl přejít do vyšší úrovně, protože číst už jsem uměl, ale nakonec jsem rád, že jsem zůstal. V Olomouci jsem bohužel nepochytil pár zásadních věcí, který když se nenaučíte, Korejština nebude dávat smysl a na nedokonalých základech nemůžete stavět. No ale v Olomouci jsme na to měli jen hodinu týdně, plus tady je to vyloženě jejich zaměstnání a paní učitelka učí na plný úvazek už dva roky.

Jak už jsem trochu nakousl, v našem kurzu jsou mimo mě i další lidé, kteří už umí číst a pár slovíček navrch k tomu. Slečna naproti nám se hned v úvodu přihlásila, že už umí číst a všechno hned četla nahlas. Což by mě slušně štvalo, kdybych nad tím čtením potřeboval dýl přemýšlet. A abeceda hangul rozhodně není něco, co si dokážeš v hlavě sesumírovat za vteřinu. Občas někdo další se vytasí se slovíčkama, co ještě ostatní neznaj. Kdybych tam přišel korejštinou nepolíbený, byl bych hodně naštvanej. Proč ti lidi včetně mě doprčic nešli na ten rozřazovací test a pak lezou za učitelkou, jestli by je mohla přeřadit anebo machrujou nad ostatníma. No naštěstí se naše úrovně asi brzo srovnají a bude to víc fér.

Univerzitní kluby

Do Koreje jsem jel s tím, že si co nejdřív najdu nějaký thaiboxerský gym a budu zase trénovat. První, co mě odradilo byla však cena, dva tisíce navíc asi mít nebudu a jelikož musím psát diplomku, tak ani s časem to nebude tak fajnový, jak jsem si myslel.

Naštěstí ale v Koreji fungujou univerzitní kluby, hned jsem si v kanceláři pro zahraniční studenty sehnal jejich seznam. Asi šedesát různorodých kroužků. Pod některýma – např. Hledání cesty pána Ježíše, moc nevím, co si představit. Mě samozřejmě udělalo radost, že kromě korejského národního taekwonda, je možnost navštěvovat i hodiny brazilského jiu-jitsu. To se mi ale bohužel jednou týdně kryje s Korejštinou, takže mi snad dovolí chodit aspoň jednou týdně v pátek.

Byla sice možnost zavolat zástupcům klubů a domluvit se, já ale zastihl zvěsti, že druhý školní týden bude nějakej trh, kde ty kluby budou mít stánky. Suverénně jsem tam tedy pak napochodoval s tím, že: „Ahoj, rád bych chodil k vám do klubu, kdy máte tréninky? Ok, uvidíme se večer v tělocvičně.“ Taekwondisti se mě teda zeptali, jestli už jsem to dělal, tak jsem jim jenom stručně převyprávěl moje CV bojových umění. Ohoooo, zašumělo to u nich.

Večer jsem se teda vydal do sportovní budovy, najít to v labyrintu tělocvičen bylo trošku těžký, ale po pár minutách se to povedlo. Každý klub má svojí místnost, něco jako klubovnu. Před tréninkem tam všichni polehávali a vypadalo to jako squat a ne sídlo sportovců. Nikdo moc nemluví anglicky, ale o to lepší to bude pro trénink korejštiny. Jen doufám, že nechydím trapný chrčení, což je způsob jakým se mladí Korejci smějí. Prostě jen kkkkkkk. Kdybych to neznal z vyprávění, asi bych nechápal.

Jelikož článek už nabyl nebeských rozměrů, budu krotit moje grafomanský ego a o sportech se rozepíšu příště. Jen řeknu, že taekwondo byla větší makačka, než jsem si myslel a dneska jsem pomalu nemohl chodit po schodech. kkkkkkkk (pozn.red: korejský lol smích)

 

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: