Exchange student na Sogang University Jižní Korea

Exchange student na Sogang University Jižní Korea

6942848_700bNejprve se jdu podívat k oknu, výhled z 12.patra na Soul je málem dech beroucí. Měl jsem štěstí, měl jsem ho hodněkrát (o tom více na dalších řádkách), a snad ještě párkrát mít budu. Koneckonců ještě mi na pokoji chybí spolubydlící.

Studium v Jižní Koreji to není jen tak

Pana Kufra strčím pod postel, znamená to na nějakou dobu konec mému cestování a začíná studium v zahraničí. Pro Palackého Univerzitu najdete možnost stipendií na tomto odkazu.

Vyrazil jsem už před rokem a dvěma týdny. Nejprve na den do Itálie, poté Japonsko, Korea, znovu Japonsko, Taiwan a do třetice ještě jednou do Japonska. I když ta cesta byla občas náročná, pozitivní zážitky rozhodně převládají a cítím, že mě celá ta zkušenost změnila k lepšímu.

Když jsem opouštěl rodné údolí, měl jsem v hlavě mlhavý plán, že aspoň půl roku v Asii přežiju. Také jsem ale vypracoval trošku komplikovanější plán, že tady zůstanu celý rok a pak rovnou zůstanu v Koreji nebo v Japonsku na výměnném studijním pobytu, což se nakonec ukázalo jako zdroj mnoha problémů.

Za prvé není nad osobní komunikaci, zkrátka zajít na patřičné místo a zeptat se tam, co a jak. Nejhorší situace je, když vám někdo na maily zkrátka nereaguje. Chtěl jsem to tedy celé vzdát už při podávání žádosti. Když jsem ji nakonec těsně před uzávěrkou odeslal, ulevilo se mi. Taky se ukázalo, jak je důležité mít kamarády, bez kterých by to nešlo. Vyzvedávali, tiskli, skenovali, odevzdávali…Děkuju vám 😉

A pak se stejně sem tam objevily další menší či větší problémy, až přišel na řadu ten finální. Získat vízum. Selským rozumem (plus čtení nějakého inteligentního blogu) jsem se dobral k tomu, že si vízum obstarám v Japonsku anebo přímo v Koreji. Korejská velvyslanectví ale mé maily zarputile ignorovala. Nakonec mi pomohli až na mé hostitelské univerzitě. „Musíte se vrátit do ČR,“ napsala mi tehdy paní přes víza. Seděl jsem zrovna v parku na horoucí Okinawě a nálada mi klesla hluboko pod bod mrazu. Byla to stopka, konečná. Na cestu zpátky domů jsem neměl čas ani peníze. Je to skličující, vidět svůj sen, jak se přímo před tebou rozplývá, když už jsi ho měl na dosah.

Provizorně jsem vymyslel nouzový plán. Zajedu ještě na Taiwan, a pak se vrátím zpátky do Česka, zavřu se doma a budu psát diplomku. Jenže paní z univerzity se naštěstí ozvala, že teda mám do Koreje přijet o něco dříve a do začátku semestru si podat žádost přímo tam, byť všude psali, že to možné není. To samozřejmě znamenalo získat dokumenty z ČR, takový výpis z účtu vám ale v angličtině prý nedají. A tak jsem prožil několik dnů ve stresu, že červenou kartu dostanu až přímo na imigračním úřadě. Abych to zkrátil, nakonec z těch veledůležitých papírů nechtěli skoro nic, takže to bylo lehčí, než to absolvovat v ČR. Rozhodně to ale nikomu nedoporučuju.

Život výměnného studenta

výhled z okna mýho pokoje
výhled z okna mého pokoje

Jelikož jsem nepřijel z domu, vnímám celé to dění tady trošku z jiné perspektivy. Prožil jsem navíc asi dva dny poblíž jiné univerzity, z kouta kuchyňky pozorujíc nové studenty, jak zmateně obcházejí koleje, a pak se vydají na nákup do daiso či e-martu. Většinou tak potkáte jedince či celé skupinky táhnoucí deky, povlečení a…CEREÁLIE. Každý vleče cereálie. Dává to smysl, poprvé v cizí zemi, navíc bez znalosti jazyka, asi nebude vědět, co kuchtit. Kornflejky, to je jistota.

„Cože, ty s náma jako nejdeš?“ zeptali se mě Francouzky, když jsem řekl, že se poroučím. Francouzů je tu nejvíc, 46, a můj spolubydlící je jedním z nich, takže není divu, že jsem se automaticky dostal do jejich gangu.

„No, já už povlečení mám, a tam u toho obchoďáku už jsem párkrát byl….no dobře, půjdu se s váma aspoň projít,“ nechal jsem se snadno ukecat a jako odměnu jsem dostal lekci francoužštiny. Dlouhé hodiny poslouchání čínštiny a korejštiny mě asi naučily číst vzduch, jak říkají Japonci, protože jsem často rozuměl i Francouzům.

Je dobré, že jak tu ještě nikdo nikoho nezná, tak se chce každý seznamovat. Jsem zvědavý, jak dlouho taková atmosféra vydrží. Někteří lidé už se nemůžou dočkat pártyování. „Půjdou do drahých klubů X a Y, všichni cizinci tam chodí, jenom cizinci, jedna adžuma (korejská tetka) povídala, že to jsou hrozné orgie,“ řekla mi nejmenovaná místní infiltrátorka. Mě tohle moc nebere, tak nějak jsem se sem nepřijel bavit, ale upgradovat. Užil jsem si rok zábavy a cestování, teď se chci někam posunout znalostma.

Koleje nebo kasárna?

Od půlnoci do pěti jsou koleje zavřené, nikdo nesmí dovnitř ani ven. Pokud chceme nocovat venku, musíme to dopředu nahlásit. Pokud ne, dostaneme černý puntík a patnáct takových puntíků znamená vyhazov. Žádné strachy, můžeme je vymazat veřejně prospěšnými pracemi anebo třeba bonzováním, to je za hodně bodů. Taky nesmíme mít žádný vařič, pánev anebo tak. Kuchyňku tu ani nemáme, jen mikrovlnku a toastovač. Dvakrát za měsíc je kontrola, musíme mít uklizeno, jinak nám vezmou body, pokud nepřijdeme na mítink, seberou nám jich ještě víc. Okamžitý vyhazov ale hrozí třeba i za to, když někdo z bloku A vleze do bloku B. To v praxi znamená, že sem nemůžu vzít některé lidi, aby se podívali na výhled z našeho okna.

Rozkaz zněl jasně, nikdo cizí na naše koleje nesmí
Rozkaz zněl jasně, nikdo cizí na naše koleje nesmí

Největší nevoli samozřejmě u zahraničních studentů ale vzbudilo to, že nemůžeme svobodně přicházet a odcházet během noci. Nakonec se to ale má tak, že můžeme během noci jednou přijít nebo odejít, na rozdíl od Korejců. Oni se ale stejně učí, mají jeden z nejtěžších školských systémů, takže asi moc pařit nebudou. Během zkouškového pro ně dokonce zákaz vycházení neplatí a je možné je vidět bloudící po campusu v pyžamu, protože nechtějí ztrácet čas převlékáním.

A tak dále

Škola začne pozítří, mám hodiny každý den. Mohl bych si prý ještě něco odepsat, ale je to moc složité papírování, takže si to asi všechno nechám. „Co studuješ,“ je tady typická otázka. „Tady? Angličtinu, literaturu a film, ale můj obor je japonština,“ říkám vždycky, připadám si nepatřičně. Nakonec to nejdůležitější asi stejně bude kurz korejštiny, který sice není oficiálně intenzivní, ale třikrát týdně dvě hodiny mi přijdou celkem výživné, takže se těším, že na konci semestru už si budu v restauraci s tetama povídat.

vegetarian stul

Už jsem se taky stihl přidat do spolku vegetariánů, u jehož vzniku jsem byl náhodou přítomen. Hledal jsem totiž, kam se posadit při uvítací večeři a shodou okolností jsem doputoval až k vegetariánskému stolu. Jen já a samé holky a na stole krevety (WTF? 😀 ale snědl jsem je i za ostatní, přece se nevyhodí). Pak prošel okolo holohlavý nabušený a potetovaný Švéd a zle se na nás zamračil. „Můžu si přisednout?“ zeptal se vzápětí.

„Už se tě někdo někdy zeptal, jestli máš dostatek proteinů?“ napadla mě hned otázka 😀

No každopádně se domluvilo, že až někdo bude chtít obrážet vegetariánské restaurace, tak si dáme vědět.

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: