Truchlení jednoho expata

Truchlení jednoho expata

Vzpomínám si dobře na ten moment, kdy jsem poprvé vyslovil, že bych si v Koreji uměl představit nějaký čas žít. Bylo to na pláži Heundae v druhém největším městě – Busanu. O 2 roky později…

Ano, žiju tady. Přišlo to náhle a já to bral jako znamení osudu. Bacha, co si přejete, protože přání se občas plní. Jenže ono je úplně něco jiného být tu jako turista a pobývat tu pracovně.

Loni v létě jsem nastoupil do začínající firmy, další můj sen – pracovat ve start-upu, vidět, jak se všechno tvoří a aktivně se na tom podílet. Byla to šance, kterou jsem si vlastně ani nezasloužil, jen jsem zkrátka byl ve správný čas na správném místě, po boku správného člověka. Ale jak zpívá Eminem: „Co kdybys měl jednu šanci, jednu příležitost, chytil bys ji anebo nechal proklouznout.“ A tak jsem se tu ocitl a prvních pár měsíců bylo skutečně šílených, pořád něco hořelo, bylo nutné v kanceláři trávit strašně moc času, takže jsme občas dokonce uvažovali, jestli by nebylo lepší tam spát. Až později nás korejská kolegyně naučila, že pracovní den má končit v 6. Vydržela u nás sice asi jen měsíc, ale tohle jí nezapomenu.

O rok později, jsou věci zase dost v pohybu. Litosférické desky naší společnosti se lámou a já zase nechodím domu v 6. Na začátku jsem si říkal, že bych tu chtěl vydržet rok. Teď si říkám, že bych se alespoň dvakrát během léta chtěl vykoupat v moři (zatím to mám 1:1). Za ten rok jsem se toho spoustu naučil, značnou část sledováním tutoriálů na youtube, protože moje práce se skládá z vytváření nejrůznějších vizuálů. Otevřelo mi to tady úplně nový obzor, něco k čemu jsem asi vždycky tíhnul, ale nemyslel jsem si, že to budu dělat.

A po 3 letech v cizině přišel druhý seriózní homesick (stesk po domově), myslím, že jsem si ho s sebou nedopatřením přivezl v kufru z dovolené v Česku. A tím se dostávám konečně k tématu dnešního článku – stinným stránkám práce v zahraničí (anebo lépe řečeno mimo Evropu).

  • Nemáte moc kamarádů.

Není totiž čas ani příležitost si je dělat. Do odjezdu do Česka mi to ani moc nevadilo, jsem povahou spíš samotář. Jenže bylo sakra super potkat se doma se starými kámoši a pokecat o věcech úplně mimo práci a nadávání na cizí kulturu. Anebo s nima jít na čundr či na laser game.

  • Rodina

Jasně, existuje přece skype. Nic se ale nevyrovná tomu, když si dáte s mamkou víno a jen tak kecáte o životě, anebo jedete kempovat s bráchou.

  • Jídlo

Ověřil jsem si, že by mi scházela i asijská kuchyně, kimči a podobně. Jenže v Česku zkrátka nebylo jídlo tak monotónní a bylo tam víc možností, co zkoušet. A na druhou stranu byl taky občas větší problém se někde najíst bez masa.

  • Krajina

Evropa je tak nádherná a je tam tolik zeleného prostoru a málo paneláků. Chtěl bych si na víkend zajet do Rakouska anebo někam na zámek.

  • Vlhkost vzduchu

Tohle tady vadí asi 90% lidí. Ono zkrátka není to samé 37 stupňů a 37 stupňů s 90% vlhkostí. Kdo nezažil, asi si to nepředstaví. Já mám tu výhodu, že jsem docela vedru odolný člověk, anebo jsem si to aspoň vsugeroval, takže jako jeden z mála dokážu spát bez klimatizace či větráku. Znám ale spoustu lidí, kteří místní léto ze srdce nenávidí.

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: